Ta však chtěla studovat medicínu, což byl také otcův velký sen. Na gymnáziu Daniela zjistila, že s matematikou a chemií nebudou přátelé. Se smrtí tatínka se jí v patnácti letech rozplynula vize lékařské dráhy… S trochou sobeckosti za publikum Jihočeského divadla říkám, že máme možná o jednu lékařku méně, zato nás však už pětadvacátou provází příběhy tragických i komických postav výborná herečka a „prima“ ženská.


Vaše cesta k herectví směřovala přes zpěv…
Ano. Můj kamarád mě přihlásil na konzervatoř a já nic o herectví nevěděla. Naučila jsem se nějaké monology, byla to ode mě drzost, ale vzali mě a až na škole mě divadlo chytlo. Výhoda by to byla třeba dnes v muzikálové vlně, což dřív nebylo a mrzelo mě to. Já vlastně začínala se zpěvem. Než jsem přičichla k divadlu, zpívala jsme s kytarou a se skupinami, například s Pavlem Sedláčkem, takže jsem k herectví přišla omylem. V Budějovicích jsem zpívala s kapelou Ptáci, což byla folková kapela bratrů Malhockých. Studovala jsem hudebně dramatickou konzervatoř, kde byly hlavními obory herectví, zpěv, tanec. Měli jsme být vybaveni pro muzikál, ale tehdy nebyla šance.


Jak se rodačka z Prahy dostane z Moravy do Českých Budějovic?
Po škole jsem šla do Uherského Hradiště, tam jsem se vdala a narodil se mi syn. A když odešel náš milovaný režisér docent Miloš Hynšt do Zlína, poprvé po sedmi letech jsme začali uvažovat o změně. Přijeli se na nás podívat z Plzně, kam nás chtěli do angažmá, ale nabízeli nám jen jeden a půl úvazku, a to jsme při tehdejších platech nechtěli riskovat. V té době ve městě vojákoval Franta Řihout, který chodil do divadla a do divadelního klubu. Řekl o nás jako dramaturg tehdejšímu uměleckému vedoucímu Milanu Fridrichovi, který nás taky asi v té době viděl v televizi v Tillově Eulenspiegelovi, a tak nás angažoval oba.


První vaší rolí byla po příchodu v roce 1982 Maryša. Jakých bylo následujících sedm let ještě v „socialistickém divadle“?
80. léta byla docela tuhá, dokonce mě moje sestra varovala, abych sem do Budějovic nechodila. Umělecký šéf divadla Milan Fridrich, ač byl ve straně, byl velice rozumný, takže na jedné straně dělal věci poplatné době, na druhé straně měl výborné dramaturgické věci. Já s ním třeba dělala Jeptišku, což byla v té době bomba. Bylo to velké téma o náboženství, víře a my měli narváno. Chodili lidé a říkali: Kdy vám to zavřou? On byl tím „relé“ mezi krajským výborem a námi. Snažil se to kočírovat, takže jestli jsem hrála za dobu do roku 1989 v jedné opravdu angažované hře, tak to bylo vše.


Máte také osobní zkušenost s hereckým příslovím: Jakmile se člověk neobjeví v televizi, jako by nebyl…
Ano. Poznávám to a je to moc smutné. Když jsme jezdili na dabingy a hlavní „klády“ hráli dabingoví herci, kteří nikdy nestáli na jevišti, a my dělali nepodstatné věci, tak jsem si občas říkala: Děti, kdybyste věděli, co já už mám odehráno! Párkrát jsem se pak v televizi objevila, a třicet let předtím jako by nic neznamenalo. Nevím, jak to poznamená mladou hereckou generaci, protože s postupným mizením stálých kamenných souborů, které se stávají přežitkem, se vytrácí charakter celého souboru. Jsou pouze jednotlivci….Můj syn to také řešil a je rád, že má stálé angažmá na Vinohradech.


Co vás v profesním i osobním životě dokáže nejvíc naštvat?
Hodně diskutuji s režisérem, kolegou, jsem mnohdy hodně netrpělivá. Můžeme se i pohádat, ale musí to být pro dobro věci…Ale nemám ráda, když se někdo povyšuje. Určitě bych měla velké konflikty s režisérem, který by dělal velkého machra, a přitom bych cítila, že neví jak. A nemám ráda režiséry, kteří mají tendence ponižovat herce, a také jich pár znám. Myslím, že herec a režisér mají být parťáci. Jsem schopná pochopit cokoli, ale jediné, co nejsem ochotná zvládnout, je lež – jak v osobním, tak profesním životě. Pak dovedu být nekompromisní. K tomu, abych dělala dobré divadlo, nepotřebuji mít takzvané „kamarádšafty“ za každou cenu, protože s tím člověkem pracuji. Říká se, že orel létá sám a vrány létají v houfu, i když to nemám moc ráda, protože to přísloví přinesl do divadla kolega, který měl k orlovi hodně daleko; někdy to tak, bohužel, je.


Jste bojovník a dokážete jít proti proudu?
Ano, a nenechám se ovlivňovat většinovým názorem. Moje názory jsou v lecčems extrémní – ať už je to politika nebo třeba pracovní postupy. Nesbírám sympatie nebo body tím, že jdu s většinou. Nikdy jsem to nedělala a vždycky se mi to vyplatilo, přestože jsem občas cítila opravdu velký tlak. Víte, vždycky když jsem se nezpronevěřila sama sobě a ustála názor, tak se mi to v dobrém obloukem vrátilo zpátky. Přináší to těžší cestu, ale neumím to a měnit se nebudu. Neumím to jinak ani vůči svému synovi, ani vůči mamince.


Jak reagujete coby kolega na premiéru, která se vám třeba zrovna nelíbila?

Samozřejmě, že jsou milosrdné lži, ale já raději po představení nejdu do klubu, protože by to na mě každý poznal. A až třeba s odstupem času svůj názor řeknu.


Jste ve věku, kdy by se dalo mluvit o jakémsi vrcholu herecké kariéry…
Myslím, že v mém věku už žádnou velkou kariéru neudělám, hlavně mě zajímá život jako takový, jehož jedna součást je to divadlo.A zaplať pán– bůh, že to není celý můj svět! Kdyby tomu tak totiž bylo, tak se mi v určité chvíli zbořil. A Danovi říkám, aby si to takhle v sobě nikdy nestavěl. Herecké povolání je moc nádherné, hodně těžké a je o spoustě rozhodnutí – ať špatných či dobrých, je o dlouhém čekání, obrovské trpělivosti, štěstí. A jsou to všechno věci, které většinou nemůžete ovlivnit. Jakási moudrost nebo pochopení jde ruku v ruce, a čím víc je člověk bohatý vnitřně, tím víc má co sdělit divákům, v případě, že dostane adekvátní roli.


Dostala jste už takovou roli?

Já na tu roli teď čekám. Měla jsem krásné role, ale od Krvavé svatby nepřišla taková, se kterou bych souzněla. Právě v postavách Matky nebo Isadory Duncan jsem zažila, že na jevišti došlo ke spojení osobního příběhu s příběhem postavy. To jsem cítila, že publikum se mnou dýchá a že jim dávám něco, čemu rozumějí a co je obohatí. Je to nádherný pocit, který bych ještě chtěla zažít.


Vzpomenete na nějaký „veselý zážitek“ z jeviště?
Divadlo je živý organismus, takže jich byla spousta; od prošvihnutých nástupů po odbourávání se ve vážných věcech. Myslím, že dřív vůbec byla větší sranda u divadla, protože jsme si ji vzájemně připravovali. Třeba v Antigoně na premiéře jsem se houpala na houpačce nad bazénem a paní Bauerová si mě měla otočit a zeptat se: Kdes byla dnes v noci? Čtvrt hodiny jsem se předtím soustřeďovala na jevišti, ona mě pak prudce podtrhla a já spadla. V jejích očích jsem viděla nezadržitelný smích… Řekněte, kdo se ve svém povolání může tak zasmát a pobavit?

 

Přestože se Daniela Bambasová od mládí těšila na role charakterní – takzvaných anštantů, prošla si i naivkami: od Manon Lescaut přes Lauru ve Skleněném zvěřinci.
Na scéně činohry JD zaujala přední místo – zejména v tragických postavách (Maryša, Antigona, Diderotova Jeptiška), ale i v pojetí aristokratických žen (Kněžna v Lucerně, Arkadina v Rackovi). Pěvecký talent ji předurčuje i ke ztvárňování figur muzikálových (Smrt ve zbojnickém muzikálu Malované na skle). V poslední době se přehrála i do komických rolí (dohazovačka Tekla v Gogolově Ženitbě, teta Kateřina v inscenaci Saturnin, babička v komedii Sajns fikšn). Málokdo dnes ví, že dlouho předtím, než zahrála na televizní obrazovce svému synovi maminku ve Velmi křehkých vztazích, účinkovala například v Bakalářích nebo hrála v jednom z filmů Františka Vláčila.