Dva roky existující divadelní soubor Barevný děti stvořil pod režijním vedením Terezy Charvátové představení Netřeba skákat, které mělo přinést na budějovická jeviště silný osobní příběh gruzínské ženy, která jednoho dne zůstala na všechno sama s dítětem. Sama v cizí zemi (v Čechách), ale i ve vlasti, v Gruzii. Ačkoli si „užila své“, nakonec se s životem „nějak srovnala“. V tomto smyslu je její příběh univerzální, může se týkat kohokoli.

Soubor na své nové inscenaci pracoval – a jistě velmi tvrdě a poctivě – celý rok. Čtvrteční premiéra však ukázala, že dnešnímu publiku lze předat, převyprávět velký příběh jen s velkými obtížemi. Snad právě pro onu univerzálnost se bylo možno ptát, jako jeden z odcházejících návštěvníků, co je na tom?

Po stránce umělecké to bylo svým způsobem roztomilé pohupování mezi momenty silnějšími (taneční jadrnost válečného traumatu) a slabšími (slovy doprovázené gamblerství hrdinčina manžela). Snad to chtělo více pohybu a méně slova. Slovu se dnes přikládá obecně daleko menší důležitost. Vždyť kdo věří danému slovu?

Netřeba skákat – radostí, ani ze zoufalství nad pokaženým představením. Město i svět kolem potřebuje Barevný děti, i s jejich milým amaterismem a (v dobrém míněno:) naivitou. Jejich představení promlouvá ke světu jazykem, jemuž bychom si často přáli rozumět. Nejde jen o divadlo, ale také o socioterapii. A té je nám třeba nejen před volbami.

Hodnocení Deníku: 70%

TOMÁŠ VEBER
Autor je spolupracovník redakce