Ačkoliv jsme z pera vodňanského spisovatele Jana Bauera, nejplodnějšího českého autora, četli knihy už mnoha žánrů, poslední titul z nakladatelství Petrklíč se nápadně vymyká. V půldruhé desítce kapitol knihy Co by se stalo, kdyby… dotahuje do vykalkulovaných logických závěrů, postavených na tehdejší politické, ekonomické a společenské situaci a historických souvislostech, děje, které se sice nestaly, ale stát se mohly. Co by se stalo, kdyby kníže Václav přemohl své vrahy, kdyby Přemysl Otakar II. triumfoval na Moravském poli nebo Jana Husa neupálili, nekonala se bitva na Bílé hoře a Jaroslav Hašek dostal Nobelovu cenu? „Kupodivu leckdy dojdeme k závěru, že dějiny by se zase tak moc nezměnily,“ říká Bauer.

Třebaže tato publikace staví na známých a podložených faktech, patří vůbec do literatury faktu?
Vlastně ne. Je jakousi kombinací dějin, jak se skutečně odehrály a jak se odehrát mohly. Dříve byly podobné pokusy odbývány jako pouhá spekulativní hra či rovnou zařazovány do sci-fi. Dnes je už virtuální historie považována za seriózní vědecký obor, čímž samozřejmě nechci říci, že má kniha je vědecká. Je to skutečně spíše hra…

Vychází hodně podobných knih?
Mnoho podobných knížek na toto téma zatím není. U nás vyšla před časem pouze publikace kolektivu historiků Co kdyby to dopadlo jinak?, s podtitulem Křižovatky českých dějin. Zaměřila se však pouze na moderní dějiny a její autoři, snad aby si jako vědci nezadali, byli ve svých úvahách velmi opatrní.

A vy jdete ve svýchkonstrukcích dál?
Zamýšlím se třeba nad možností, co by se stalo, kdyby Jana Žižku oběsili v Českých Budějovicích. Upřímně řečeno, příliš k tomu nescházelo. Na Žižku jako nebezpečného loupežníka měli spadeno jak Rožmberkové, tak budějovičtí měšťané, a nebýt amnestního listu krále Václava IV., kdoví, jak by skončil.

A mohli by husité vyhrávat své bitvy i bez něho?
I když přiznávám, že byl geniální vojevůdce, našla by se nepochybně řada hejtmanů, kteří by ho dokázali nahradit. Například takový Hynek Krušina z Lichtenburka úspěšně velel husitům ve vítězné bitvě pod Vyšehradem.

V jedné z kapitol se dozvíme, proč se Chodové jmenovali Chodové a jak se objevila v jejich znaku psí hlava. Ale také, jak by to dopadlo, kdyby Kozinu tehdy nepopravili…
Tehdy šlo o snahu Chodů, kteří měli za úkol střežit zemské hranice, obnovit svá původní privilegia, udělená jim za to císařem. Snažili se toho dosáhnout rebelií, která v podstatě ani rebelií nebyla. Kdyby císař Leopold I. udělil Kozinovi milost, Wolf Maxmilián z Lamingenu, z pověstí známý jako Lomikar, by tuto zásluhu vzal na sebe. A Kozina by mu byl vděčný, Lamingenovu smrt by poddaní oplakávali a báje o božím soudu by vůbec nevznikla…

Mohlo by k takovým úpravám dojít, kdyby se lidé naučili pracovat s časem jako s jiným běžným vektorem?
Jestli budeme moci v budoucnosti cestovat časem a upravovat dějiny podle libosti? Je to možná lákavá představa bez Mnichova 1938, bez února 1948 nebo srpna 1968, ale bohužel s tím už nic nenaděláme. Můžeme se však prostřednictvím alternativních dějin zamýšlet nad tím, co bylo tehdy ve hře a o co jsme přišli. Kupodivu leckdy přitom dojdeme k závěru, že by se ani při jiném průběhu událostí dějiny zase až tak moc nezměnily.