Chrání je na stěnách pozoruhodné snímky desítek dalších nedochovaných soch, pocházejících z fotografického archivu jeho přítele slovenského umělce Tibora Hontyho.


Výstavu, která je doplněna celou řadou dokumentů, ukázkami z Rederovy korespondence, dobovými recenzemi jeho díla, knižními publikacemi i osobními fotografiemi, pomohla uspořádat Společnost Johannese Urzidila v Horní Plané, která využívá osobnosti tohoto spisovatele jako spojovacího článku na předválečnou podobu kulturního česko–německo–židovského soužití.

Známý neznámý sochař

„Výstava se v duchu projektu, který před lety uspořádala Galerie hlavního města Prahy a případně jej nazvala Mezery v historii, pokouší podobným způsobem připomínat někdejší soužití, které díky válečným událostem, poválečnému politickému vývoji v Čechách bylo zničeno, celá řada lidí zcela zapomenuta. A to je případ Bernarda Redera, který se před válkou stihl v relativním klidu přestěhovat do Francie, ale musel nakonec utéct přes Kubu do Ameriky,“ upřesňuje osud sochaře, který mimochodem studoval AVU v Praze, kurátor výstavy Miloš Minařík. Podle jeho slov se Reder v Americe velice dobře uchytil, významné newyorské galerie mu pořádaly výstavy, takže se časem stal uznávaným sochařem. Přesto zůstal v Čechách zcela zapomenut. Až když mu v roce 1935 spolek výtvarných umělců v Praze Mánes uspořádal velkou retrospektivní výstavu, která způsobila v Praze senzaci a pro Redera znamenala, že prodal řadu věcí, což mu velice pomohlo v jeho dalším uměleckému tvoření.


Po válce už po něm nebylo ani vidu, ani slechu a podobný osud sdílela i jeho díla. Bernard Reder sice asi šedesát soch stačil odvézt, ale v soukromých sbírkách zůstalo mnoho dalších plastik, a z důvodu židovsko–německého původu jejich majitelů, měly nešťastný osud, s čímž souviselo jak jejich převlastňování, tak následné ničení. „Tak se i stává, že pokud se některé z nich najdou, neví se většinou, kdo je jeho autorem, což byl ostatně také případ dvou plastik ženských aktů. Ty byly nalezeny jako součást zahrady nově zakoupené budovy maďarského velvyslanectví v Praze, což byla původně vila Edmunda Rauba, který byla známý jako Rederův mecenáš,“ doplňuje Minařík. Stejně tak byly v pozůstalosti jeho přátel (malíř Endre Nemes, Willi Nowak, spisovatel Hans Günter a další), nalezeny četné kresby a dřevoryty.

Za ideál tvaru považoval kouli

Motivy ženského těla kyprých tvarů, které lze nalézt zejména v jeho plastikách, našly i ve své době odpůrce. „Reder se hájil tím, že plastika nemá být realistickým odrazem člověka, a sám inklinoval k co nejkompaktnějším tvarům; za ideální považoval kouli, která je uzavřená sama do sebe. A jeho velkým vzorem a uznávaným mistrem byl francouzský sochař Maillol,“ upřesňuje znalec Rederova díla Minařík.
Dodává, že plastiky byly stěžejní částí Rederovy tvorby, která byla nešťastnou náhodou uprostřed války ukončena. „Poslední prací, která vznikla v Americe, byla obrovská socha s názvem Raněná žena. Byla to vlastně skupina žen, které podpíraly jednu uprostřed. Při sochání tohoto díla se mu zaklínily ruce do kamene, způsobil si natržení ramenního svalu a s kamennou plastikou poté skončil.“ Poté pracoval Bernard Reder v bronzu metodou takzvaného ztraceného vosku.