Není prý žádná celebrita, takže nezbývalo než se k jeho srdci lstivě dostat zadními vrátky, a to jednoho sobotního dopoledne nad šálkem kávy v liduprázdné kavárně.


Teprve tu dal svým vzpomínkám a drobným úvahám o tom, jak život šel, zelenou. Třeba jak hned po maturitě v roce 1951, když se mu nepodařilo dostat se na vytouženou AMU, nastoupil do budějovického rozhlasu jako asistent vynikajícího režiséra Miroslava Kalného, aby však už za dva roky poté sám režíroval rovnou pro pražskou redakci svoji první rozhlasovou činohru. Věru, úspěšný start, ale to už se v rozhlase blíží první politické čistky, jimž padl za oběť i Kalný a od nichž Bílka zachránil jen nástup na vojnu. Nicméně hned po ní se znovu vrací ke své práci pro krajské i pražské studio a v ní setrvává až do pro něho osudového roku 1990, kdy už jako renomovaný režisér, který má za sebou téměř stovku rozhlasových her, dostává okamžitou výpověď. Byla to vlastně odplata za jeho aktivní činnost při srpnovém rozhlasovém vysílání v roce 1968.


Naštěstí se na dalších dvacet let zachytí v ústraní Alšovy jihočeské galerie, nejprve v úsměvné funkci „pantofláře“ , což býval vlastně vrátný, který podával návštěvníkům pantofle, posléze průvodce sbírkami, ale hned od nového roku jako odborný pracovník, kde už může navázat na svou dřívější profesi režiséra a dramaturga. Ujímá se uvádění, tehdy se říkalo moderování, různých audiovizuálních pořadů, které se okamžitě setkávají s mimořádně příznivým ohlasem publika, jako byly Návštěvy v ateliéru, Černé hodinky, Dostaveníčka v galerii, Rozhovory s Mistry či hudební léta a pořady, v nichž hostí významné osobnosti různých uměleckých branží a tak blahodárně ovlivňuje kulturní a duchovní klima kraje, aniž by se měl za co stydět. Naopak!
Přesto se v roce 1990 znovu vrací do rozhlasu a znovu se ujímá režie činoher, literárních pořadů či četeb na pokračování, to vše až do dne svého odchodu do důchodu. Ale jakýpak důchod! Už od roku 1990 začíná vyučovat na právě otevřené českobudějovické konzervatoři společenskou výchovu, deklamaci a jevištní řeč a posléze i základy herectví– a to plných následujících 15 let, čímž zúročuje své bohaté režisérské a lidské zkušenosti. Jedním slovem, ani téhle další výzvě neodolal.


„Vždycky jsem měl štěstí na skvělé lidi,“ říká skromně Otakar Bílek, aniž možná sám tuší, že jeho radostný vztah k životu a odpovědnosti za něj i za dílo, sehrávaly vždy mnohem větší roli. Neboť tam, kde mnozí své životy pronaříkali s odkazem na nepřízně doby, on, aniž by zahořkl, spíš vždycky naplňoval starou Konfuciovu myšlenku, že je lépe rozsvítit malou svíčku, než proklínat tmu. Silou své osobnosti a tvůrčím elánem dosahoval tak cílů zdánlivě iluzorních. V tom smyslu se stává jeho život příkladem i pro dnešek.