„Vyrůstala jsem v Budějovicích u babičky Věry Šmídové a dědečka Ády Šmída, což byli herci budějovického divadla.   Bydleli jsme v herečáku," vzpomíná Bára Hrzánová.

„Jeho součástí byl dvůr, kde rostla hruška. Bylo to úžasné, byla nás celá parta hereckých dětí. Na dvoře byly sklady starších kulis, truhlárny tam měly prkna a ještě tam byl dole dvorek, kde bydlela rodina Bendíků, moji romští kamarádi. Ve škole jsme drželi basu, poněvadž jsme byli spodina společnosti, herecké děti a cikáni. O ten dvůr jsme se ale bili, takže se pořádaly velké války mezi Bendíkovci a komedianty, lítaly kameny, bylo několik rozbitých hlav. Nejhorší bylo, když jsem s tou krvavou hlavou musela jít za babičkou do bytu, za mnou šlo těch patnáct dětí a už od schodiště volaly: paní Šmídová, prosím vás, nebijte ji, ona za to nemůže! Horší než ta rozbitá hlava byla moje cholerická babička," vypráví herečka.

Právě na zmiňovaném dvoře zkoušela první role. „Nacvičovali jsme s ostatními dětmi hry, které zrovna frčely. Dodnes umím Popelku s Bibianou Šimonovou, s panem Soukupem a Šporclem. Pak jsme dělali nebezpečné bunkry z prken, taky jsme skákali na klepadlo a vyráželi si dech pádem na záda. A z takových pruhovaných trenýrek jsme měli prapor, visel na té hrušce. Pod vlivem Rychlých šípů – my byli spíš ti Vontové – jsme vyráželi a čekali, kdo nám řekne komedianti. To jsme se pak krásně prali," přiznává budějovická rodačka.