Během deseti vteřin přijít o místo mezi šlechtou a stát se služkou nebo oslavovat něčí svatbu dřív než narození. Zvláštní situace zažije člověk u filmu. Vyzkoušela jsem si to díky pohádce Tři bratři, kterou Jan Svěrák minulý týden natáčel na zámku v Hluboké. Jakožto člen zhruba osmdesátihlavého komparzu jsem na place strávila dva dny. Tančila před kamerou společně s hlavními představiteli, ale také prožila ono pověstné úmorné čekání.

Startem pro kariéru komparzisty je účast na náboru. Ten se uskutečnil týden před natáčením a nenaplnil mě velkou nadějí.  Dorazilo ohromné množství lidí a nezdálo se příliš pravděpodobné, že si filmaři z davu vyberou zrovna mě. Přesto jsem vyplnila do formuláře míry a nechala se vyfotografovat. Po čtyřech dnech se štáb ozval s pozváním na kostýmovou zkoušku.

Tři bratři jsou, co se týče vizuální podoby, klasickou pohádkou. Komparzisté se tedy těší na kostýmy. Když nás produkce před zkouškou vyzvedává, nahlédnu řidiči do papírů. U svého jména vidím poznámku „role: dvořan/šlechta". To budou šaty, říkám si.

Komparzisté na natáčení pohádky Tři bratři.Míříme do kostymérny, kterou štáb zřídil v areálu hlubocké střední školy. Velká místnost za jídelnou se proměnila ve filmařský ráj. Podél stěny se táhnou stoly se zrcadly, líčidly, příčesky a umělými vousy. Zbytek plochy zabírají stojany plné kostýmů. Na první pohled zahlédnu krásné šlechtické šaty. Produkční mi však záhy radost pokazí. „Máte být mezi dvořany, ale uděláme z vás služku. Jedna slečna se do toho kostýmu nevešla a vy jste hubená, vám to bude," praví při pohledu na mě.

Kostymérka mi pomáhá obléct oděv – zelená sukně se spodničkou, bílá halena, hnědý živůtek, zástěra a apartní bílorůžový čepec. Maskérka ještě zkontroluje délku vlasů 
a celkový zjev schválí. „Dobrý. Hlavně se nelíčit, přijít bez šperků, odlakovat nehty," dodává. Mladík v kostýmu podkoního je zase požádán, aby se neholil a nemyl si vlasy.

Prvním natáčecím dnem je pondělí. Produkce nás vyzvedává v sedm ráno v Budějovicích a míříme opět do hlubocké školy. Nastává první dlouhé čekání. Kostymérky volají komparzisty po jednom, na převlečení jich přitom čekají desítky. Většina se filmování účastní poprvé. Shodují se, že hlavně chtěli vidět zákulisí.

Postupně se vracejí lidé 
v kostýmech – dámy v dlouhých šatech se složitými účesy, ale i komorníci či zahradníci. Všichni vypadají věrohodně. „Vybrali lidi úplně přesně. Neumím si představit, že támhleten chlap dělá něco jiného než kuchaře," komentuje jeden z komparzistů.

Když jsou po dvou hodinách všichni převlečení, nastává čas vyrazit na plac. „První, co budeme točit, je obrovská radost. Království se probudilo po sto letech a vítá Růženku 
s princem. Takže se usmívejte, ale prosím vás žádná přehnaná gesta. Na place bude absolutní ticho. A pozor na kostým, nepokydejte si ho 
v pauze jídlem," instruuje nás rychle asistent režiséra.

Davová scéna u zámecké brány.

Atrakce pro Japonce

Nasedáme do autobusu. Nasoukat se mezi sedadla v dlouhé sukni se spodničkou není vůbec lehké. Bizarní osazenstvo vozidla budí pozornost. Jakmile vystoupíme u zámku, Japonci přestanou fotit pamětihodnost a mobily a tablety obracejí na nás. Míříme do stanu, čekáme. Kolem chodí členové štábu, z vysílaček zní: „Zkouška! Ticho, prosím! Kamera! Akce!" Volnou chvíli trávíme focením a vtipkováním. „Vydržte, jídlo bude, už zatápíme pod kotlem," směje se komparzista-kuchař.

Před polednem nás asistent vede na scénu do dolní zahrady. Maskérky a kostymérky upravují límce, utahují mašle, květiny ve vlasech. I můj cop pod čepcem potřebuje předělat. Na verandě zámku stojí režisér Jan Svěrák. „Dobrý den, vypadáte krásně," říká, když vstupujeme do obřadní síně.

Odtud budeme v chystané scéně vycházet a radovat se 
z probuzení po stoletém spánku. Řadí nás do špalíru, šlechta vepředu, služebnictvo vzadu. Mezi komparzisty je cítit lehká nervozita. Dva mladíci - strážní mají otevírat dveře. Při první zkoušce se to však nedaří, železná vrata jsou těžká. „No tak chlapi, opřete se do toho," volá asistent.

Komparzisté na natáčení pohádky Tři bratři.V čele průvodu budou kráčet král a královna David Matásek a Zuzana Norisová. Do síně dorazí rozesmátí. Dveře se zavírají. „Ticho, prosím, kamera, akce!" Spustí hudba, vycházíme ven, ze zahrady jde průvodu vstříc princ Tomáš Klus a Růženka Kateřina Kosová, z nebe padají lístky růží. Než se však stačím rozkoukat, ozve se: „Stop!"

„Jdete hrozně pomalu. Ten záběr má sedm vteřin, tlačte se víc do dveří, svižně," dostáváme pokyny. Znovu se řadíme v síni, asistent vybírá čtyři komparzisty, kteří k zámku přiběhnou ze strany, skupinou se opět proplétají maskérky. Vzduch prosytí lak na vlasy, dojde si na strojek. Fascinuje mě, jaká péče se věnuje účesům lidí, kteří nejspíš 
v záběru ani nebudou vidět.

Scénu opakujeme třikrát, pak je Jan Svěrák spokojený. Následuje natáčení záběru, kdy již všichni stojí na verandě a sledují, jak král předává korunu. Důležité je, aby si komparzisté stoupli do stejných pozic. „Když vedle krále předtím šel chlap, tak najednou ten samý člověk nemůže být na druhé straně verandy. Dávejte si na to pozor," zdůrazňuje asistent.

Točí se šestkrát. V pauzách mezi klapkami už cítím, jaké je v kostýmu vedro, důkladně utažená sukně v pase škrtí.

Poté se chystá scéna svatebních příprav. Komparzisté se mají postarat o ruch v pozadí. Rozmisťování po place přitom nemá daleko k vojenským manévrům. „Takže ty půjdeš odsud a uprostřed verandy se potkáš s komornou. Tam si rychle jako něco řeknete a utíkáš dál. Předveď mi to," úkoluje mě asistent režie. Podobné pokyny dostávají 
i ostatní, mnozí nosí tácy s jídlem, látky nebo svícny.

Několikrát vše zkoušíme, všichni musí vyrazit do akce přesně na signál. Pak nastupují herci. „Kdybyste to nevěděli, čeká se na Kluse, to je ten zpěvák. Měli bysme mu zatleskat, až přijde," vtipkuje představitel královského rádce.

Po první klapce je asistent nespokojen s výkonem komparzisty v roli stráže. „Jak to chodíš? Proč děláš tak velký kroky? Jdi normálně," říká mu. Po pár opakováních je ale vše v pořádku a Jan Svěrák vyhlašuje přestávku na oběd.

Umíš sekat kosou?

V parku jako kdysi dávno…Začíná pršet. Přesto se filmaři pouští do natáčení scény v zámecké zahradě. Má se v ní sekat a obracet seno. Účinkovat tentokrát bude především druhá skupina komparzistů 
v kostýmech chudých poddaných. Členové štábu občas přiběhnou do stanu a vyberou si, koho potřebují. „Umíš sekat kosou?" zní například otázka.

Po delším čekání cítíme únavu. Režisér ale chce zkusit natočit záběr před hlavní bránou. Stále prší, a tak dostáváme pokyny v oranžerii – dvořané budou vycházet z brány, služebnictvo a poddaní k nim běží parkem. „Jak vypadá kamera na věži? Je vidět, že jsou cesty a střechy mokrý?" ptá se Svěrákův hlas ve vysílačce.

Rozmisťujeme se po parku. Já poběžím s komornou po cestičce. Čekáme v dešti na pokyn, šaty těžknou. Po pár opakováních nás asistent přivolá pod střechu. Je po sedmé hodině, když režisér z vysílačky oznamuje: „Protože pořád prší a lepší už to nebude, vyhlašuji pro dnešek konec natáčení."

Neblahé důsledky deště pocítíme ještě ve čtvrtek. Protože narušil plán natáčení, mají filmaři co dohánět a komparzisté se musí hlásit v kostymérně už ve čtyři hodiny ráno. Samotné převlékání jde rychleji, v mezičase vtipkujeme o svých kostýmech: „A jak v tom chodíte na záchod?"

Po šesté hodině dorazíme na zámek. Tentokrát musíme zvládnout mnohem víc než přecházení před kamerou. 
V závěrečné scéně bude celé království tančit okolo ústředního páru. „Uděláme dva soustředné kruhy, které se budou točit v opačných směrech," vysvětluje choreografka a určuje párům místo. Já se dostávám do vnitřního kruhu, tedy nejblíže hercům. Chytíme se za ruce a zkoušíme polkový krok.

Komparzisté na natáčení pohádky Tři bratři.Potud je úkol jednoduchý, 
v záběru ale nejdřív musíme běžet ze zámku nebo parku 
a kruh utvořit. Přichází také Tomáš Klus a Kateřina Kosová ve svatebních šatech zabalená do deky. „A co tu máme dělat my předtím, než se políbíme? Jak se tancuje před pusou?" ptá se Tomáš Klus.

Po první klapce vybíháme, snažíme se rychle chytit za ruce, což se moc nedaří, a výsledkem jsou především pošlapané nohy. „Tak proč se to nepovedlo? Pojďme znovu," volá choreografka. Jediný, kdo se tancování vyhne, je zahradník, který má předstírat, že ho nějaká svatba vůbec nezajímá a ukusovat z jablka. „Vy máte pochvalu, pěkně tam jíte to jablko," chválí ho Jan Svěrák.

Záběr v chladném ránu opakujeme asi desetkrát. Při jednom pokusu dokonce uzavřeme kruh dřív, než se princ s princeznou dostanou doprostřed, a rovnou tak vyšachujeme ze hry hlavní představitele. „Teď to bylo tak na 99 a půl procenta. Tak ještě doženeme tu půlku," říká asistent režiséra po osmé klapce. Brzy na to je scéna hotová.

Poté štáb propouští polovinu komparzistů domů. Pro ostatní nastává dlouhé čekání. Filmaři nás budou potřebovat až za několik hodin, a tak posedáváme na lavičkách, fotíme se s turisty, půjčujeme si časopisy. Na dlouhé sezení je kostým zvlášť nepohodlný.

Konečně jdeme točit, a to přípravu hostiny na oslavu narození Růženky. Co na tom, že jsme ji ráno už provdali. Každý z komparzistů se opět musí postavit na přesně určené místo a dostane svůj úkol – kováři přenášejí stůl, dáma přerovnává příbory, lokajové rozvinou vlajky, zahradník nese vědro plné květin, já jakožto služka mám rozhodit na stůl ubrus a urovnávat ho.

Komparzisté na natáčení pohádky Tři bratři.

Ať je to vidět z vrtulníku

Záběr se zachytí na kameru na balkóně a poté z vrtulníku. „Bude to velký celek, tak s těmi ubrusy mávejte pořádně, ať je to vidět. Pojedeme několikrát dokola, než dojde palivo," volá asistent režiséra. Přes hluk letadla pak není ani pořádně slyšet pokyn „Akce!"
Když je hotovo, vracíme se do stanu. „To bylo něco, co? Budeš ve filmu přes celý plátno. Jen se musíš pořádně koukat, bude to tak na vteřinu," směje se asistent k lokajovi, který rozvinoval vlajku.

Komparzisté na natáčení pohádky Tři bratři.Večer míříme před hlavní bránu pro poslední záběry – království se zbavuje ostrých věcí, aby se Růženka nepíchla. Na cestě leží hromady roští, které budou hořet. Na akci dohlíží hasiči. Komparzisté mají nosit větve, hrabat louku a pilovat hroty na menší bráně. Ta je ze dřeva a filmaři ji tu speciálně pro pohádku postavili. Směrem od zámku navíc pojedou dva vozy tažené koňmi.

Již zkušeně se stavíme na místa. Na pokyn necháme přejet vozy, taháme větve a přikládáme na oheň. Po několikerém opakování už jsme skoro bez paliva, ale Jan Svěrák je spokojený. „A poslední scéna, kterou natočíme na Hluboké, je příjezd lékaře," volá.

Tím moje kariéra u filmu končí. Kolem osmé večerní se vracíme do kostymérny, unavení po dlouhém dni, ale nadšení. Teď nezbývá než netrpělivě vyhlížet premiéru Tří bratrů a doufat, že se tam alespoň na tu vteřinu uvidím. 
A i kdyby ne, stálo to za to.