Dagmar Pecková: Moje svatba v Krumlově byla nádherná

Daly se čekat. Po druhém přídavku, rozparáděné lidovce Muzikanti, co děláte, přišly ovace vestoje. Mezzosopranistka Dagmar Pecková zazpívala v sobotu při Krumlovských komorních recitálech v tamní synagoze, kde ji doprovázel klavírista Miroslav Sekera. Do Jihočeska se operní sólistka vrátí 30. ledna, kdy s kapelou Spirituál kvintet vystoupí v českobudějovickém Metropolu. „Jsou velcí pohodáři. A když jsme zazpívali Carmen, to se mohli lidé zbláznit,“ říká 55letá pěvkyně.

Zazpíváte si ještě někdy při mytí nádobí, jako kdysi s maminkou a sestrou?
Máme myčku, takže jsme ochuzeni, že s dětmi nemůžu zpívat, ale ony by se mnou stejně nezpívaly, protože mi nepomáhají vůbec v ničem, natož v mytí nádobí. Ale když dělám třeba omáčku, někdy si i pípnu, ale většinou jsem ráda, že můžu být tiše.

Překvapuje mě, že by s vámi děti nezpívaly.
Zaprvé jim je dvacet a patnáct, to už je passé. A navíc mě mají za přírodní úkaz, když se živím zpěvem.

Co je na tom nenormálního?
Jednou se dcera, když jí bylo asi dvanáct, svěřovala sousedce, že by strašně chtěla mít normální rodiče. Tím myslela maminku zpěvačku a tatínka pozounistu, protože když jsme doma, tak neustále cvičíme a děti jsou pořád obklopeny muzikou.

Ve které písni vám bylo v synagoze nejlépe?
Možná ve Dvořákovi, Ach není, tu není, jak si ženské furt na něco stěžují, v tom jsem dobrá. Hlavně jsem ocenila komorní prostředí: můžu si vychutnat dynamiku piana a nemusím za každou cenu tlačit, abych byla slyšet.

Když Dvořáka otočíme: Co vás v poslední době těší?
Začíná se slibně rozjíždět můj projekt Wanted, hudba Kurta Weilla. Nejenom, že jsme to udělali s Honzou Kučerou, Epoque Orchestra a Miroslavem Hloucalem v Litomyšli na festivalu, my jsme to natočili na CD a 12. dubna budeme mít v Lucerně premiéru, do konce dubna sedmnáct představení, všechna hraju já, někdy i dvakrát denně. Je skvělé, že jsem zase přivedla na svět něco, za čím si naprosto stojím. Mě tahle muzika moc baví, je supr, inspirovaná jazzem. Teď to ještě dostanou do rukou bratři Cabani a budou z toho dělat revue. To je sen, na kterém pracuji skoro dva roky.

Kabarety Kurta Weilla jste měla původně zpívat s Jihočeskou filharmonií. Proč to nedopadlo?
Protože jsem zřejmě měla jiné představy o celém večeru než ředitel filharmonie Otakar Svoboda. Tím pádem připravil orchestr o hrozně moc: mohl natočit desku, být s námi v Lucerně… Pan Svoboda si udělal svůj večer a já si udělám svoji sérii.

Zdroj: Deník/ Jan Karásek

Jaké silné vazby máte k Jihočesku a Krumlovu?
Jéje! Velmi často jsem v Krumlově zpívala na festivalu, ale hlavně jsem se tady vdávala! V roce 2000 jsem se tu vdávala, byla to moje poslední svatba, zatím šťastná. Na zámku a nádherná. Krumlov je nádherné město a jsem tady opravdu moc ráda, protože má genia loci.

To byla intiutivní volba, svatba v Krumlově?
Když jsem zde zpívala, vždycky se mi Krumlov moc líbil. První svatbu jsem měla v Litomyšli, kde jsem také často zpívala, tak jsem si druhou svatbu udělala tady. Zámek je skvostný a vzhledem k tomu, že jsem si brala Němce, kteří to mají z druhé světové války všechno vybombardované, byli v sedmém nebi. My jsme válkou nedotknutí, skoro v každé vesnici je hrad nebo zámek, v této historii máme velké bohatství. A ke mně historie promlouvá. Kdybychom se z ní jenom trošku poučili, mohli jsme se možná vyvarovat spousty omylů.

To je ideál.
Ideál. Lidé se už dnes v podstatě o nic nezajímají, jenom o sebe. To, že se sejde publikum jako dnes, je unikát. A není moudré, že pořadatelé se nechávají řídit tím, co chtějí slyšet masy. Bohužel je to trend.

V jižních Čechách znovu zazpíváte v lednu, se Spirituál kvintetem. V čem je pro vás tohle spojení přínosné?
Dělali jsme koncerty v Lucerně, kde Spirituál kvintet slavil 55 let, pětkrát vyprodáno, a lidé byli unešeni. Kapelu znám z dětských let, jsem stejně stará jako ona… Jessye Norman také zpívala spirituály, já se po ní tak trochu opičila a lidé, kteří tuto muziku dělají, jsou velcí pohodáři, vůbec nejsou závistiví, nejsou nepřejícní, že by vám nejradši podrazili nohu. Všechno to, co nacházím v mé branži, rivalita, nenávist, u nich neexistuje. A když jsme spolu zkoušeli a stáli na jevišti, měla jsem krásné období. Mám kolem sebe ráda lásku, ráda ji rozdávám a mám představu, že když se tak budu chovat já, budou se všichni chovat stejně ke mně. Bohužel to tak není, kolikrát spadnu šíleně na hubu, ale s nimi jsem to poznala.

Zdroj: DENÍK/Jiří KordovaníkKterá písnička z tohoto spojení poblázní publikum nejvíc?
Když jsme zazpívali Carmen, to se mohli lidé zbláznit. Je to takový vtipný cross over, něco jako opery Ypsilonky. Já chystám v Chrudimi příští rok festival Zlatá pecka, hlavním tématem budou nejslavnější árie a dueta z Carmen. A na konec jsem nechala od Jana Jiráně napsat hru Carmen y Carmen: kdysi, když jsem premiérovala svoji Carmen v Národním divadle, premiérovala svoji Carmen v Řeznické Bára Hrzánová. Jednou jsme se potkaly ve Slavii, povídaly jsme si, ona se šla podívat na moji Carmen, já na její, staly se z nás obrovské přítelkyně a já říkala: hergot, to by se ještě mělo využít. A Jiráň to udělal skvěle…

Dáša a Bára.
Dáša a Bára. A mám obrovskou radost, že když nějaký balvan rozvalím, tak se valí a není k zastavení.

Za Carmen jste před 17 lety dostala Thálii. Jak na tuhle roli s odstupem vzpomínáte?
Hlavně se Carmen bohužel ještě pořád hraje. Jozef Bednárik ji udělal na mě, a když to režisér postaví na osobnosti, nikdo jiný už to dělat nemůže, protože je to potom bohužel vidět. Osobností je také čím dál méně, protože než se z lidí stanou osobnosti, tak jsou zničeni buď vlastní neznalostí, anebo – a to spíš – neznalostí operních dirigentů, režisérů a šéfů. To se v poslední době stává bohužel hodně často, všude šetří, udřou hlas a lidé potom nevědí, co se sebou.

Jak jste tehdy Carmen prožívala?
Úžasně, protože mě Bednárik nenutil do abstrakce, jako se to často dělá teď. Prostě nechal proudit moji osobnost. Nechal mi i mého ježka – vymyslel, že mám dlouhou paruku, kterou mi na jevišti ostříhají… Byla tam spousta nápadů, ale daly se asi uskutečnit jenom se mnou. Já byla ráda, že jsem mohla popustit uzdu mému já a že se to povedlo.

Nemohu se nezeptat: šla byste do toho znovu?
Je mi 55 let.

Ale energie z vás cítím, že byste ji mohla rozdávat.
Já vám věřím, ale něco jiného pak je roli ustát na jevišti. A ještě navíc, když já se neumím krotit a nechám to ze sebe proudit… Víte, je strašně smutné vidět na jevišti člověka, který už nemůže. Je lepší odejít ve chvíli, kdy se všichni ptají: Proč?, než aby pak říkali: Už aby byla v pr…

Na posledním CD Hříšnice jste zpracovala antické a biblické příběhy hříšných žen. Které z nich jste nejvíc porozuměla?
Klytaimnéstře. Asi také díky skladateli, protože Strauss je moje krevní skupina, ať už Salome nebo Elektra. Podobně jako Janáček a Jenůfa a Káťa Kabanová, bez této muziky se nedá žít. A když vidím, jak se Klytaimnéstra plahočí palácem a je sužována strašnými depresemi, rozumím jí. Ne že bych doma denně mordovala manžela, milenku a jejich dvě společné děti, jako to udělala ona, ale dokážu jí porozumět. A její pocity, stav duše, se jedna ku jedné odráží v orchestrální lince. Tohle spojení je geniální.

Hrálo roli, že jste si prošla obdobím, kdy jste hledala samu sebe?
Samozřejmě, proto možná Klytaimnéstře tak rozumím: přesně vím, proč to Strauss tak vyjádřil a co tím chtěl říct. Elektru poslouchám dlouho, ale tohle všechno mi došlo až v posledních letech.

V Českém Krumlově jste de facto zahájila advent…
…jsem měla přidat koledy, co, to mě nenapadlo.

Jak prožijete Vánoce? Budete péct hodně cukroví?
Pekávala jsem, dělala jsem i pralinky, vařila, smažila. Ale letos mám jeden koncert za druhým, pak předvánoční Lucerny se Štěpánem Rakem a ještě jedu 22. prosince se Spirituály do Ústí nad Labem. Potom přijede rodina, tak už mám zadané různé restuarace. Prostě budeme chodit do hospod a slavit svátky v Praze na Staroměstském náměstí (smích).