Pro běžného návštěvníka se divadlo skládá z jeviště a hlediště. Divadelní budova toho však skrývá mnohem víc, okolo pódia a křesel pro diváky, nad nimi i pod nimi se táhne spletitá síť chodeb a místností, bez nichž by se představení vůbec nemohlo uskutečnit. Mylný je také dojem, že divadlo ožívá až ve večerních hodinách. Rušno je tu od samého rána.

Historická budova Jihočeského divadla ve Stejskalově ulici v Českých Budějovicích má tři patra. V tom nejvyšším se příznačně nachází kancelář ředitele Jiřího Šestáka, ale je tu řada dalších míst, která vzbuzují pozornost. Když projdeme malým průchodem, ocitneme se v tom zřejmě nejzajímavějším – přímo nad jevištěm.

Nad celým pódiem se kolem dokola táhnou úzké železné lávky. „Na nich jsou v různých úrovních upevněná světla a takzvané tahy, po nichž mohou jezdit kulisy,“ vysvětluje Šesták. Během představení se po lávkách v naprosté tichosti pohybuje několik osvětlovačů a techniků, kteří musí v pravý okamžik spustit nebo vytáhnout správnou kulisu. Pokud má ve hře navíc například sněžit, míří na lávku ještě rekvizitářka.

Osvětlovači však nemohou veškerou práci obstarat jen z lávek okolo jeviště, další stanoviště s průzory pro světla mají proto nad hledištěm. Za posledními sedadly na balkoně se pak skrývá řídící kabina, ze které všemu velí mistr osvětlení. „Má tu podrobný scénář s poznámkami, kdy a kam je třeba svítit. K tomu využívá především počítač, ve kterém je to naprogramované, ale kdyby něco selhalo, je propojený s týmem osvětlovačů i jevištěm,“ popisuje Šesták.

Ve druhém patře budovy jasně poznáme, že ačkoli je teprve jedenáct hodin dopoledne, v divadle se naplno pracuje. Z jednoho konce chodby zní hudba a rytmicky pronášené pokyny v cizím jazyce. Ve zkušebním sále totiž stejně jako kterýkoli jiný den trénují členové baletního souboru. Mladé tanečnice se právě elegantním krokem přesunují z jednoho konce sálu na druhý. Šéf baletu Attila Egerházi však není zcela spokojený, zastavuje proto hudbu a znovu vysvětluje, jak má figura správně vypadat.

Procházíme dál kolem stěn pokrytých kobercem a musíme se trochu ztišit. Jsme na stejné úrovni s jevištěm, kde soubor činohry naposledy před premiérou zkouší hru Utěšitel. To připomíná i několik cedulek v chodbě, jež krasopisným písmem upozoňují, že v době zkoušek, tedy od 9 do 14 hodin, musí být v okolí pódia absolutní klid. Jediné, co smí ticho přerušit, je inspicientův hlas v rozhlase. A ten právě oznamuje přestávku.

Proto se smíme přiblížit k jevišti. Než se však ocitneme přímo na té části pódia, kterou diváci během představení vidí, musíme projít prostorem, který připomíná bizarní bludiště. Vedle sebe tu stojí nejrůznější židle, stolky, obrazy, spatřím žebřík i lano. „Jsou to kulisy a další věci pro hry, které máme v nejbližší době na programu,“ říká Šesták.

Kdo je tady nejdůležitější?

Na jevišti je asi padesát dřevěných židlí, jež si po přestávce zahrají v Utěšiteli. V rohu pódia se skrývá stanoviště pro nápovědu, na druhé straně má své místo inspicient Jan Saska, který se právě snaží využít volné chvilky ke svačině. „Inspicient je nejdůležitější osoba v představení. Je zodpovědný za to, že se hraje, že herci jsou tam, kde mají být, světla svítí a technici připraví správné kulisy,“ popisuje Šesták a s úsměvem dodává, že inspicient je také jediný, kdo má právo vykázat z prostor okolo jeviště i samotného ředitele.

Saska vzápětí svou nepostradatelnost dokazuje, rozhlasem svolává osvětlovače a zvukaře a ohlašuje posledních pět minut do začátku druhé části zkoušky. „Podle scénáře dohlížím na každý detail v představení. Díky monitoru vidím i co se děje jinde a také dávám pokyny zvukaři, aby nezapomněl něco pustit. Zrovna teď budeme střílet,“ vypráví Saska a přivolává herce, kteří mají vystupovat v desátém obraze hry.

Na okraji pódia se objevuje představitel hlavní role Martin Hruška, v ruce ještě třímá hrneček. „Před výstupem většinou piji čaj,“ říká. Další herci zatím přecházejí po chodbě, někteří dosud nahlížejí do scénáře, jiní už jen čekají na svou chvíli. To vše pozoruje obří krteček z představení Někdo to rád horké usazený v rohu.

Mineme herecké šatny a jdeme okolo zakulacené stěny. „To je hradební zeď,“ poklepává na ni Šesták. Divadelní budovu protínají zbytky hradeb města, dříve u nich divadlo končilo, po druhé světové válce se rozrostlo i za ně.

Ve druhém patře budovy sídlí ještě rekvizitárna. „V kanceláři je teď docela nepořádek, protože máme rozdělanou jednu hru. Jinak je ale pro každé představení vyčleněná bedna, ve které jsou všechny rekvizity pohromadě,“ ukazuje rekvizitářka Eva Severová.

Každá hra je podle ní, co se rekvizit týče, jinak náročná. V některých představeních účinkující téměř všichni herci a potřebují minimum věcí, jindy je tomu naopak. Zrovna nyní jsou na pódiu jen zbraně. „Nejvíc zabrat mi dává akvárium ze hry Komunismus. Musí mi pomáhat technici, protože se vždycky rozhoupe voda a je to hrozně těžké,“ dodává Severová. Po derniéře putují rekvizity do skladu, dokud se pro ně nenajde uplatnění zase v další hře. Mnohé předměty si však divadlo pouze půjčuje. „Teď třeba máme opasky na zbraně od policistů, nevyplatilo by se nám je kupovat,“ říká Severová.

I v prvním patře je zřetelně znát obrys bývalé hradební zdi. V původní kulaté věži nyní dokonce sídlí orchestr Jihočeského divadla. Jeho hlavním působištěm je však orchestřiště pod jevištěm. Část pódia může sjet při představení dolů a vznikne tak mezera, z níž se k divákům line hudba. „Vejde se sem 42 členů orchestru, ale potřebovali bychom tak 48. Budeme proto orchestřiště rozšiřovat, také chceme, aby tu hudebníci měli větší pohodlí,“ doplňuje ředitel Jiří Šesták.

Několik dalších místností zcela zaplňují kostýmy, jedná se přitom jen o zlomek garderobiéry, kterou divadlo vlastní. „Tohle je pouze z aktuálně uváděných her. Zbytek máme ve velkém skladu ve Vrátě,“ vysvětluje Šesták. Veškeré oděvy, které se objeví na scéně, jsou majetkem divadla. Nezřídka se ale stává, že garderobiérky kostým časem přešijí na jiný a ten si tak zahraje ve více představeních.

Velké prádlo

Nezbytnou součástí divadelní budovy je prádelna. Pohled do místnosti prošpikované šňůrami připomene velké nedělní rodinné prádlo, visí tu ponožky, punčochy, trika i košile. Za rohem je pak stále v pohotovosti několik praček, sušiček a žehliček. „Máme celkem šest garderobiérek, které se starají o všechny soubory. Musí kostýmy připravit, prát je po každé repríze a dávat do pořádku, když se poničí. Někdy je jejich práce o to těžší, že se hraje na více místech najednou,“ připomíná Šesták. V takovém případě pak kostýmy cestují v objemných dřevěných bednách. Ty nyní stojí ve vedlejší místnosti, jejíž dominantou je ale obrovský výtah, který umožní pohodlně dopravit na jeviště prakticky jakýkoli náklad.

V posledním zákoutí nejnižšího patra se skrývá obchodní oddělení. Ačkoli je to vlastně obyčejná kancelář, návštěvník ani na chvíli nezapochybuje o tom, že je stále v divadle. Každé volné místo na stěně zdobí plakát k inscenacím a šanony, které bývají v jiných firmách označeny podle jednotlivých měsíců v roce, tady mají cedulky Pták Ohnivák, Don Giovanni, Slepice či Vajgl. „Naším úkolem je udělat všechno pro to, aby se o divadlu vědělo. Máme tedy na starosti propagaci, tiskoviny i webové stránky, organizujeme také zájezdy a podobně,“ popisuje Věra Ondrová.

Tím procházka divadelní budovou končí. Během dne se tu ale vystřídá ještě celá řada dalších lidí. Jihočeské divadlo má totiž celkem 270 zaměstnanců, polovina z nich jsou umělci, druhá polovina ti, kteří sice obvykle nejsou vidět, ale divadelníci se bez nich neobejdou. „Baví mě, jak se tu neustále potkávají lidé z různých souborů i technických profesí. Každý den u divadla je tak krásně pestrý,“ uzavírá Šesták.

HISTORIE
Místo, kde stojí budova Jihočeského divadla, patří mezi nejstarší historické části Českých Budějovic. V roce 1783 zde město postavilo skladiště piva pro městský pivovar. O rok později sklad přebudovalo na jednoduché divadlo pro zhruba 400 diváků.
Roku 1819 vyrostla na nábřeží Malše nová divadelní budova. Provoz byl zahájen premiérou hry německého autora Friedricha Schrödera Praporčík. První uvedenou českou hrou se stal roku 1838 Štěpánkův Čech a Němec. V dubnu 1856 tu s kočující Zöllnerovou společností vystoupil naposledy ve svém životě herec a režisér Josef Kajetán Tyl. Česká profesionální scéna byla v Budějovicích založena ale až po 1. světové válce.
Divadelní budova prošla za dobu své existence několika přestavbami, poslední je z let 1987-1990. Pro diváky je nyní v parteru 151 a na balkoně 104 sedadel.
Jihočeské divadlo tvoří v současné době čtyři soubory (činohra, balet, opera, loutkohra). Kromě hlavní historické budovy mají k dispozici Otáčivé hlediště v Českém Krumlově, Malé divadlo v Hradební ulici a divadelní sál v DK Metropol. Ředitelem divadla je od roku 2004 Jiří Šesták.