Je však také absolventkou ostravské konzervatoře a finalistkou nemalého počtu mezinárodních pěveckých soutěží, Evropská unie ji v roce 2002 dokonce udělila Cenu Gustava Mahlera za činnost v oblasti umění. Pravidelně vystupuje s mozartovským Triem Amadeus, hostuje v karlínském Hudebním divadle a od ledna příštího roku ji může v nově nastudované opeře Cosi fan tutte vidět také publikum Jihočeského divadla.


Na vašem repertoáru jsou jak árie z Mozartovských oper, tak samotné operní role. Jaké bylo vaše první profesionální setkání s tímto skladatelem a jak se odvíjelo další bližší seznamování a vzájemné hlubší poznávání …
Árie Cherubína z Figarovy svatby byla jednou z prvních árií, kterou jsem zpívala. Mám ji spojenu s takovým tím rozechvělým a pyšným pocitem, že zpívám – ne písničku, ale árii. Zpívala jsem ji, tuším, už na „lidušce“ a připadala jsem si jako „umělkyně“ a zároveň to bylo trochu jako když se sotva udržíte v sedle koně a trenér vás nechá jet tryskem. Máte strach, ale víte, že trysk je ten důvod, proč se chcete naučit jezdit na koni.

To, že jsem tehdy Cherubína zpívala, jen potvrzuje nepsané pravidlo, že Mozart je lehký pro začátečníky a těžký pro profesionály. Teprve později jsem začala chápat, jak je i tato zdánlivě jednoduchá árie s rafinovanou lehkostí geniální. A od té doby jsem nepřestala nad Mozartovou hudbou žasnout.


Do světa opery jste vstoupila po jedné ze sólových muzikálových rolí. Měla jste už v té době operně školený hlas, nebo jste se musela více zaměřit na operní průpravu?
Práce s dechem, posazení tónu, to jsou věci, které mají společné zpěváci všech žánrů a tuto průpravu jsem měla. Ale je pravda, že jsem do té doby zpívala především klasický repertoár.

A když jsem přišla mezi drsné rockery na konkurz na Krysaře a začala zpívat píseň z Divotvorného hrnce, tak na mě Dan Landa hleděl velmi pobaveně a ptal se, co tam mám jiného.. . Pak jsem zazpívala Gershwina a oni mě pozvali do druhého kola, možná i proto, že byli na toho exota zvědaví. Tři roky v Krysaři patří k těm nejúžasnějším, které jsem zažila, ale když skončil, tak jsem věděla, že na další muzikálový konkurz – pokud nejde o klasický muzikál – už nepůjdu. A začala jsem dřít techniku. Trávila jsem u své tehdejší profesorky celé dny několik let.


V Mozartově Donu Giovannim zpíváte zhrzenou a svým mužem opuštěnou Donu Elvíru, ale i tím samým mužem sváděnou plachou Zerlinu. Pochopit obě ženy zároveň a vcítit se do jejich situací musí být docela náročné…?
Bylo by to náročné, kdyby hudbu nenapsal Mozart. Vlastně se stačí jen nechat vést. Mozart dokázal dostat přímo do not i to Zerlinino upejpání i rozhořčení Dony Elvíry. Jiná věc je to zahrát, ale zrovna plachost a zhrzenost má na repertoáru snad každá ženská. Zatím jsem ale ani jednu z těchto rolí nezpívala v divadle, jen na koncertech a tam herectví tolik neužijete.


Postava Cherubina ve Figarově svatbě, ztřeštěný Siebel ve Faustovi a Markétce nebo hrabě Orlowski ve Straussově Netopýrovi jsou všechno mužské postavy, jichž jste protagonistkou. Co obnáší zpívat mužskou roli?
Orlowski, to byla má vůbec první role na divadle a hned na obrovském karlínském jevišti. Měla jsem plné ruce práce, jak obsáhnout ten prostor, paradoxně vůbec ne hlasově, ale gesty, chůzí… Hodně mi pomohlo, že jsme to představení pak hráli v Japonsku na mnohem větších jevištích a několikrát po sobě, takže jsem si tu roli mohla pořádně zažít.

Zpívat mužskou roli není problém, nikdo po vás nechce, abyste napodobovala mužský hlas. Takzvané „kalhotkové role“ jsou napsány pro ženu, která zpívá mladého muže. Problém je jinde – jak ho zahrát. Každou chvíli na mě režiséři křičeli „nech toho cupitání, jsi chlap“. Jako Orlowski jsem na jevišti hodně tančila a to se mi dostalo pod kůži tak moc, že když jsem šla se svým mužem na ples, tak jsem na parketu zaujala jeho postoj, on jen svěsil ruce a řekl, že s chlapem netančí.


V nově nastudovaném představení operního souboru Jihočeského divadla Cosi fan tutte se představíte divákům v roli milenky důstojníka Ferranda Dorabelly, která podlehne zkoušce věrnosti… Podle dirigenta klade tato Mozartova opera pro své dechově dlouhé fráze velké požadavky na zpěváky. V čem spočívá podle vás její pěvecká náročnost?
Je to několik věcí; jednak jak říká pan dirigent Hála – dlouhé fráze, navíc tuto mezzosopránovou roli často zpívají soprány, kvůli její vysoké hlasové poloze. Ale z mého pohledu je tato opera pro všechny role náročná výrazově. Je to sice komická opera, ovšem často s lyrickými party, které střídají výbuchy vzteku. A v takové situaci nikdo není zvědavý jen na váš „krasozpěv“. Musíte to zazpívat dobře, ale také dobře uhrát tělem i hlasem, jinak nejste věrohodná.


Autentická interpretace si vyžaduje také italský text. Jak moc musíte italštinu ovládat, potažmo ostatní jazyky, v nichž jsou árie či opery psané?
Umíte-li dobře jazyk, ve kterém zpíváte, máte poloviční práci. Nejen, že se vám text lépe pamatuje, ale lépe vyslovujete a při zpěvu jdete automaticky po významu. Ale neznám osobně žádného zpěváka, který umí všechny jazyky, ve kterých zpívá. A to pak přijde na řadu dril. Doslovný překlad každé věty a „po leninsku“ se to pěkně učit a učit a učit.