České Budějovice – Znáte jejich hlasy z rozhlasu, ale možná byste je na ulici nepoznali. Jak vypadají ti, kteří k vám promlouvají nebo chystají pořady? Představujeme Pavlínu Fendekovou, redaktorku Českého rozhlasu České Budějovice.

Písařka a kopíráky

Vždycky jsem ráda četla. Už jako malé dítě a hezky nahlas. Češtinu jsem na rozdíl od matematiky měla ráda i na škole a úctu k českému jazyku mám dodnes.
Na gymnáziu jsem si řekla, že chci na žurnalistiku, ale sama jsem tomu příliš nevěřila. Všechno se ale vyvíjelo trochu složitěji, než jsem si naplánovala – život už je takový.

Na žurnalistiku jsem se dostala až později dálkově při zaměstnání. Do toho přišla ale sametová revoluce, také se mi narodil syn a já školu nakonec nedodělala.
Do rádia jsem se vlastně dostala přes básničky. Přinesla jsem je tenkrát do Mladé vlny Pepovi Martíškovi, který už nežije. Kolegů, s nimiž jsem začínala, bohužel už moc nezůstalo. Buď odešli za lepším, do důchodu nebo na onen svět. A není jich málo.
Jejich tváře, hlasy i „hlášky“ si ale stále vybavuji. Například Zdeňka Jecha, kterého jsem znala z rádia už jako dítě a pak jsem si s ním tykala, Jardu Klímu, Zdenu Kolářovou, Pavla Kroneisla a další.

Do rozhlasu jsem nastoupila už před pětadvaceti lety jako písařka. Tenkrát ještě nebyly počítače, ale maximálně elektrické psací stroje a špinavé kopíráky.
Postupně jsem se od přepisování četby na pokračování a pořadů dostala ke zpravodajství. Tehdy vypadalo úplně jinak než dnes, vysílali jsme i méně hodin. Ráda jsem přicházela s nápady a vlastní invencí, a když už jsem se pak dostala ke zpravodajství, řekla jsem si, proč nezkusit konkurz a stát se redaktorkou.

Vlastně je až s podivem, že mluvím k národu. Jsem totiž introvert, ale na druhou stranu hodně mluvím. A někdy ještě dřív, než si to pořádně rozmyslím. Z toho pak někdy vznikají problémy.
Moji známí už vědí, že jakmile se dostanu ke slovu, oni už nemají šanci.

Rozhlas či zvířata

Práce v rádiu je zvláštní a nedovedu si představit, že bych dělala něco jiného. Radost a uspokojení by mi možná přinesla ještě práce se zvířaty, které potřebuji k životu.

Nebýt novinářem, nikdy bych se ale určitě nedostala tak blízko jednomu z mých nejoblíbenějších zpěváků, a sice Johnu Denverovi, který už bohužel nežije.
Na druhou stranu se setkáváme s vrahy a dalšími zločinci a musíme sledovat i nemilé události. Dodnes mi nahání husí kůži fotografie a zmínky o tragédii autobusu u Nažidel v březnu 2003, kde jsme s kolegyní Martinou Touškovou byli krátce po neštěstí. A když si vzpomenu, kde všude byla voda při povodních v létě 2002, nechce se mi stále věřit.

Novinář nemá nikdy padla. Stále je v pohotovosti, tužku a papír při sobě a uši našpicované… Pohybujeme se mezi ostatními, sbíráme názory, zkušenosti a hledáme zajímavé lidi, abychom to vše mohli předat posluchačům nebo čtenářům dál.