O tom, co obnáší oživování staré hudby, jsme si povídali s hudebním historikem, editorem památek staré hudby a uměleckým vedoucím souboru v jedné osobě, Martinem Horynou.


Z jakých pramenů čerpá repertoár vašeho souboru?
Jádro našeho repertoáru je hudba 16. století s určitými přesahy, teď více zpíváme hudbu 17. století, což souvisí s tím, že právě s prameny této hudby pracuji odborně. Musím vycházet z pramenů, o kterých vím. Pocházím z Českého Krumlova a tam jsem se k nim dostal už ve středoškolském věku. Ale nechtěl jsem se stát jen regionalistou, protože to znamená pracovat pouze s určitou skupinou pramenů staré hudby, kterých je poměrně málo, a vlastně se tak omezit. Rád pracuji s prameny opomíjenými, jako jsou například sbírky, kde se z osmihlasých skladeb dochovalo pouze pět hlasů nebo také pouze jeden, a tuto hudbu se snažím rekonstruovat. Pak mě zajímá také skupina periferních písňových vícehlasých kancionálů, které obsahují stovky anonymních písní, zpívaných například v městských kostelech.


Proč se dochovalo malé množství autorských hudebních rukopisů?
Když císař Josef II. rušil náboženská bratrstva, zrušil také literátská, kde byly uloženy sbírky hudebnin. Ty se dostaly následně do dražeb, jejich obsahu nikdo moc nerozuměl, takže se rozebraly třeba jako balicí papír na balení slanečků. A dochovaly se pouze velké krásné iluminované graduály, ale rukopisů s polyfonií je skutečně málo. U skladatelů pak víme, že existují stovky skladeb, ale kompletní není třeba ani jedna.


Přesto jste dokázal publikovat jeden celý kancionál…
Ano, kancionál z Prachatic z roku 1610. A když jsem hledal jeho repertoár v jiných zpěvnících, tak jsem zjistil, že mnohé písně byly živé ještě sto let poté. Je také zajímavé, že dříve se zpívala pouze soudobá hudba a starší skladby se rychle vyřazovaly z repertoáru, hudba je totiž mnohem proměnlivější než jiné umění. Teprve od 19. století se vznikem zájmu o hudební historii se začala objevovat stará hudba, ale ta byla zpívána jako tehdejší hudba. Až v průběhu 20. století se začalo uvažovat o takzvané autentické interpretaci staré hudby. Polyfonní hudba 16. století sice odumřela, ale naštěstí je dost přesně zapsána.


Co všechno tedy obnáší rekonstrukce staré hudby?
Dnešní notace je systém starý tři sta let, starší typy musíte přepsat tak, aby je muzikanti mohli zpívat i hrát. A někdy jsou dost odlišné, takže je třeba už speciální kritický přístup. Leckdy jsou zápisy porušeny, pak je třeba chyby odhalit, jinak by v transkripci vznikla nesmyslná hudba. Pokud rekonstruuji neúplně dochované skladby, musím vždy proniknout do jejich hudebního stylu a na základě určitých dobových kompozičních norem a dochovaných hlasů usoudit, jak mohly být vedeny nedochované hlasy.


Jaká je jazyková podoba interpretace renesanční hudby?
Bohoslužebná hudba katolického původu je samozřejmě latinská. Ale v období reformace byla jedním z požadavků radikálních husitů bohoslužba v češtině, takže u nás existují z 15. století duchovní skladby na české texty. Právě české písně zařazené do druhé poloviny našeho koncertu naprosto neznámého pramene lze zařadit do období 30leté války, což je překrásná hudba, která zazněla vlastně ve světové premiéře. A další premiéru měla píseň ze skupiny osmihlasých stereofonních skladeb, která pochází z rukopisu mého oblíbeného pražského básníka Jiřího Karolidese z Karlsperka.


V poslední době jste zařadili do repertoáru souboru také nástroje jako varhany, flétnu, loutnu…
Náš soubor se léta věnoval pouze vokální hudbě a posledních sedm let zapojujeme také staré nástroje. Já se dostal k barokním varhanám v Českém Krumlově, teď hraji na rekonstruované varhany v českobudějovickém klášterním kostele. Zajímala mě také renesanční loutna, takže jsem sehnal kopii tohoto nástroje, ale uvědomil jsem si, že nehraji adekvátní technikou. Tu jsem získal až na kurzech staré hudby v Prachaticích, kde vyučovala italská loutnistka Evangelina Mascardi. A také jsem si uvědomil možnosti toho nástroje, od kterého nelze čekat to, co od současného nástroje. Naučil jsem se hrát ze staré notace; jde o takzvanou tabulaturu, nejsou to vlastně noty, ale zapsané hmaty.


Jaký je podle vás zájem o oživování staré hudby?
Je to zvláštní hudba, vždy to byl a bude menšinový žánr, nevěnuje se jí mnoho interpretů, nelze ani počítat s velkým množstvím publika. Myslím, že boom zájmu o starou hudbu byl v západní Evropě v 80. a 90. letech a říká se, že u nás ještě nepřišel.