Psát cokoli, byť jemně kritického, o nejúspěšnější rockové skupině v historii československého popu, rovná se téměř fatvě jejích fanoušků. Naštěstí je i co chválit. Pondělní koncert Elánu ve vyprodané budějovické Budvar aréně přinesl o této legendě několik dobrých zpráv. Zaprvé: stále jí to hraje dobře. Navíc čím je starší, tím víc dokáže procítit balady, svou silnou zbraň. A trumfovým esem je Vašo Patejdl, jasně nejlepší muzikant v sestavě, který se postaral i o jeden ze dvou vrcholů. Jediné, co hodně mrzí, je, že Jožo Ráž už to hlasově moc 'nedává' a často zpívá falešně.

Večer sestavený z 26 písní zahájil, sympaticky na čas přesně v osm, sestřih klipů a fotografií z koncertů, přičemž dojem z projekce posilovala modrá světla. Jenže hned úvodní písnička Od Tatier k Dunaju ukázala onu zásadní slabinu: Jožo Ráž byl hodně pod tónem skoro celou dobu, podobně jako v následující Kamaráti, před níž pozdravil arénu Ahoj Budějovice!

Rozpaky smázl první větší aplaus při jednom z mnoha hitů Vymyslená, a když pak spustil Jano Baláž Ulica je krásny dom/ vstúpme doň, vyletěla pěvecká laťka nahoru. Při páté v pořadí, rytmicky svištícím Zlodeji slnečníc, ji pak ještě přelezl Vašo Patejdl.

Z nového alba Anjelská daň sáhl Elán po pěti kouscích. Všechny sice odezněly bez většího ohlasu, ale dvě se povedly. Rockerhotel zdobil motiv kytary a dobrý Rážův zpěv, potěšil také Smutný Ír v podání Patejdla, z půli vystavěný na akustické kytaře a s napadnutými obraty typu srdce zlomené ako palička.

Ráž měl slabé momenty hlavně v první půli. Ať to byla pomalejší Cigary idú do neba, při níž seděl v křesle bafaje z doutníku, nebo Smrtka na pražskom orloji, kdy ovšem, intonaci navzdory, halu roztleskal.

Zato Patejdl zářil. Pianem vymaloval song H. Ch. Andersen, který pak vygradoval kytarovým sólem Henry Tóth. Ten vládne tříčlenné kytarové sekci a hraje přesně, požitkářsky a s nadhledem.

Překvapivá forbína

Sólem na akustickou kytaru předznamenal Tóth i Patejdlův hvězdný moment. Ten totiž, podobně jako Michal Malátný z Chinaski v budějovické sportovní hale před třemi lety, zmizel po písni Nebezpečný náklad z pódia a za pár minut se náhle objevil na malé plošině s klavírem u zvukařů. Ta s prvními tóny piana vyjela nad hlavy diváků a Patejdl je dojal baladou Ja viem. Překvapený dav se změnil v nadšený, když zazněl první mollový akord a Patejdl perfektně zazpíval i prožil rádiovku Ak nie si moja.

Jako by tím nakopl i Ráže, který vzápětí vytáhl bez potíží výšky v Kráľovně bielych tenisiek. Publikum se rozjelo a ještě více si zařádilo při rytmicky natlakované dvojici Tuláci v podchodoch a až mírně punkové Čo je, čo je, čo chceš?, při které arénu rozpálili všichni tři kytaristé naráz, stojíce vedle sebe.

Lidé si ještě broukli s kapelou Bosorku a to už mířil dvouhodinový koncert k závěru. Při songu Mláďatá se sice škarohlíd pousmál při pohledu na vrásčité tváře hudebníků, ale chytlavý slogan si stejně zazpíval. A dvojici přídavků Nie sme zlí (kde Ráž s přehledem zvládl i vysoko položený part) a Voda, čo ma drží nad vodou lze bez uzardění přirovnat k šamanskému rituálu.

Honorář by měl ovšem vrátit zvukař, jenž práci ještě zvládal při sólových zpěvech v baladách, ale jakmile přišlo nějaké dunivější forte, zvuk se měnil v nečitelnou změť. Zazdil tak například finále Kaskadéra, kde se v ohlušujícím guláši nástrojů zcela utopil zpěv.

Ačkoli Elánu vydání 2010 do dávné formy leccos chybí, úroveň si stále drží, hlavně díky Patejdlovi a nadgeneračním hitům. Tedy: stále lehce nad průměrem.

Hodnocení Deníku: 60%

Čtěte také: