Jako už poněkolikáté, dopřejete křest své knize hned v několika českých městech. Po Havlíčkově Brodě v Brně, a následně zítra v Českých Budějovicích. Proč jste si vybral právě české čtenáře? Máte k nim nějaký zvláštní vztah?


Ta otázka by se vlastně měla obrátit: čím já přitahuji české čtenáře? Když jsem sledoval, jak se knihy čtou v českých zemích, tak po mojí prvotině a dalších knihách všude jinde zájem klesal, ale u vás stoupal. Takže jsem přijel proto, abych zjistil, proč se to tak děje. Takže to není můj problém, ale problém Čechů.(smích) Je opravdu zvláštní, a to myslím naprosto vážně, co v těch knihách české čtenáře přitahuje, protože já jsem Američan, takže píši o věcech charakteristických právě pro Ameriku. Ale myslím, že musí existovat nějaké duchovno, které mě s vámi spojuje. Pan vydavatel říká, že Češi zkrátka kovboje a indiány mají rádi.
Vím, že Češi nemají z velké většiny vztah k nějaké konkrétní církvi a šest milionů lidí jsou ateisté. Ale zároveň si každý klade otázky: kdo jsem a odkud přicházím, ale nemá to s žádnou konkrétní konotací k církvi souvislost. Myslím si, že jsem sice člověk, který má navenek lehkovážný přístup k církvím, ale přitom přemýšlím o vážných lidských otázkách – a to je, předpokládám, to, co nás může spojjovat.

Jste jedním z autorů, kteří dokáží psát zajímavě a nevšedně o obyčejných věcech. Jak to děláte?

Kéž bych to věděl! Ale vlastně to vím; všechno začíná jako příběh, který jsem už někomu vyprávěl, takže používám vlastní slova z běžných rozhovorů a situací. Mám několik přátel a všechny příběhy, které píši, jim několikrát předtím vyprávím a vím, jak oni na to reagují. Pokud jsou takové, jak si přeji, tak dám příběh na papír.
Pak mám redaktorku v Seattlu, což je nejzavilejší ženská, co znám. Ta mi říká, abych používal mírnější a ne příliš nabubřelé výrazy a kratší věty. A pak dodává: „ Ať uděláš cokoliv, já bych to vždycky dokázala udělat lépe.“ A má tři základní pravidla: co nejjednodušeji, co nejjednodušeji, co nejjednodušeji… Zároveň když píši o obyčejných věcech, tak je to zkušenost někoho jiného. Můžu psát svůj příběh, ale ten se při čtení stává příběhem čtenáře, protože on má zase svoji zkušenost. Například: píšu o botě a čtenář má svoji zkušenost s tím tématem, takže si vkládá do příběhu tu svoji botu… Takže tím jednoduchým způsobem říkám polovinu příběhu a každý má možnost si tam druhou polovinu složenou ze svých pocitů a zkušeností vložit. Uvědomuji si, že je to přesný opak psaní, než třeba u Milana Kundery, který říká, že to je přesně jeho slovo a musí vše být tak, jak píše.

Jste člověk, který nemá ani televizi, ani mobilní telefon, ani e–mail, přesto jste založil webovou stránku, kde zveřejňujete krátká zamyšlení nad věcmi, se kterými se v životě setkáváte, a ty nejzajímavější jste pak sebral do vaší právě křtěné knihy. Čím se tato nová kniha odlišuje od předchozích?

Pořád tam zůstává zájem o jednoduché a obyčejné záležitosti života. Všechny příběhy jsou sice nové, ale pohled a myšlenky jsou stejné jako předtím. Velký rozdíl je v tom, že jsem povídky uspořádal zeměpisně – podle míst, kde žiji. Nebyl to původní záměr, ale místa jim dávají charakter a atmosféru.

Doslechla jsem se, že jste náruživým čtenářem. Co toto označení znamená ve vašem případě?
To je pravda, moc rád čtu a také moc rád píšu. Vždycky čtu tak deset knih najednou, ty mám rozložené různě po bytě: něco čtu ráno, něco odpoledne. Musím přiznat, že čtení je pro mne stejně tak důležité jako psaní. A čtu všechno – třeba i telefonní seznam. Právě ty jsou zajímavé, někdy tam najdu název, který nevím, co znamená, zavolám tam a zeptám se, co dělají. A někdy se na druhém konci ozve: Tak se přijďte podívat!

Ať jako autor skrz slova a myšlenky, tak v tomto osobním setkání působíte optimisticky a vyrovnaně. Je vůbec něco, co vás zlobí nebo trápí?

To je těžká otázka. Celý svůj život jsem byl hodně aktivní proti válce; nejdřív ve Vietnamu, teď proti válce v Íráku. Taky jsem se zapojoval do akcí za lidská práva a hodně hnutí proti rasismu, takže to jsou všechno záležitosti, které mě zlobí. Taky hodně času, ale i finanční podpory dávám na tyto účely.

Proč jste o tom nikdy nepsal?

Jsou jiní lidé, kteří o těchto tématech dokážou psát mnohem lépe. Ale když knihy, co jsem psal, čtete hodně pozorně, zjistíte, že často píšu o smutných věcech, ale snažím se je trochu nadlehčit. Třeba esej o mateřské školce je hodně vážný, a myslím to vážně, ačkoli se může zdát jako pouhý vtip. Rozhodně jsem normálním člověkem se vším – někdy jsem veselý, někdy naštvaný.

Čím se zabýváte nyní a co chystáte v blízké budoucnosti?

Teď se chystám na to, že se stanu velkým mistrem v tanci tanga.(smích) Chodím na hodiny dva dny v týdnu a od října jedu do Argentiny, kde budu mít čtyři měsíce intenzivní kurz tanga. Taky se učím španělsky, ale je to beznadějné. Tango pomalu zvládám, ale ta španělština…! Celý život jsem moc rád tančil a tango mě zajímalo, protože je hodně složité a já bych jej rád zvládl. V ostatních tancích se dá kontrolovat partner, když je ve větší vzdálenosti, ale při tangu je úplně tváří na tvář a musí být vše dokonalé. Takže čtení telefonních seznamů a ovládnout tango jsou teď součástí mého smyslu života – jak se něco naučit.

Je pro vás důležité učit se novým věcem?

Nikdy nevíte, co můžete potřebovat. Před třemi dny jsem byl v knihkupectví: zavřel jsem oči, točil se do kola, pak jsem se zastavil a první kniha, co jsem spatřil na regále, byla o želvách. Tak jsem ji koupil a řekl jsem si, že se asi mám dozvědět něco o želvách.

 

Vtipným a přesvědčivým způsobem dokázali diváky v sále havlíčkobrodské Staré radnice vtáhnout do Fulghumových příběhů členové činohry Městského divadla v Brně Alan Novotný a Lenka Janíková. Foto Deník/Vlaďka Pavlová