Snad jen jednou za rok hřbitovy nejsou zapomenutými či odsouvanými místy za hradbami každodenního života. Ostré hrany hřbitovních zdí se otupují ve světle zlátnoucího listí. Návštěva hrobů přestává být projevem poněkud podivínského chování. Naopak. Stává se na chvíli potvrzením spořádanosti, společenskou povinností. Ta chvíle právě nastala. Přišel čas svátku Památky všech věrných zemřelých, známějšího jako Dušičky. Připomínáme si jej spolu se svátkem Všech svatých, který připadá na 1. listopadu. Ten byl ve starých evropských kulturách počátkem nového roku, zlomovým okamžikem, kdy mohly ožívat duše mrtvých a vracet se do světa živých. Oblíbená vydlabaná dýně je ve skutečnosti prastarou evropskou maskou strašidelných duchů. Halloweenské karnevaly plné hluku a tiché Dušičky jsou jen různými stranami téže mince. Platí zde docela dobře ono známé: Jaký kraj, takový mrav.

Jací tedy vlastně jsme? Dušičky po česku jsou svátky pohody. Kostlivci jako připomínka smrti v nich nemají místo. I nápis Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy, jenž zdobí mnohé hřbitovní brány, nahání najednou o trochu menší hrůzu. České Dušičky jsou spjaté hlavně s pragmatismem. Podobají se přípravě na domácí návštěvu. Je třeba uklidit, přichystat výzdobu, pohostit. V dušičkové realitě to znamená vymést listí z náhrobní desky, obstarat větší žlutou chryzantému či věnec z chvojí, zatížit květináče kameny, rozsvítit svíčky v lucerničkách. A konečně, ve starších dobách se na hrobech i symbolicky hodovalo. Procházka dušičkovým hřbitovem nebudí bázeň. Připomíná poklidnou cestu rozkvetlou zahradou beze stínu smrti. I starosti jsou ryze pozemské: aby svíčka dlouho vydržela, aby výzdobu nikdo „neukrad.“

Dušičky ale nejsou jednoduše pragmatické. Mají poetickou duši a hloubku. Zvou k tomu, abychom si nápis na hřbitovní bráně alespoň jedenkrát za rok pozorně přečetli. Druhou stranou uklízení a zdobení se tak může stát připomínání si a vzpomínání. To však znamená ztrátu „dušičkové pohody.“ Není to ani trochu pohodlné. Zato je možné zažít záchvěv posvátna, uvidět dušičkový hřbitov jinýma očima. Vydat se na něj jen tak. Prohlížet si nenápadné pomníčky i honosnější rodinné hrobky. Projít se třeba hřbitovem v Mladém, jemuž vévodí impozantní hrobka rodiny Hardtmuthů v byzantském stylu či sarkofág polního maršála Moritze von Rostoczila.

„Dušičky po česku jsou svátky pohody. Kostlivci jako připomínka smrti v nich nemají místo,“ píše kulturní historik Václav Grubhoffer.

Hřbitovy ale nejsou jen sochařskými galeriemi pod širým nebem. Mají hodně co vyprávět, jsou plné příběhů. Tak třeba ten v Bernarticích u Tábora, který ukrývá nenápadný hrob u zdi. Patří ženě s dramatickým osudem, lékařce Vlastě Kálalové–Di Lottiové, jež ve dvacátých letech 20. století založila nemocnici v Bagdádu. Zaslouží si, aby jí byla zapálena svíčka. Jí a její rodině, vyvražděné 8. května 1945.

Naši předci možná přijímali smrt pokojněji a s větším nadhledem: více pohodově. Lze se o tom přesvědčit na hřbitůvku u románského kostela sv. Petra a Pavla v Albrechticích nad Vltavou. Tam v 19. století vzniklo 85 arkádových kapliček s malbami na památku zemřelých. Verši je doplnil tehdejší albrechtický farář Vít Cíza: „Myslivec zde, věrný sluha své vrchnosti, spočívá, bylť bedlivý pěstoun lesů, dobrý střelec zvěřiva. Protož mezi sluhy věrné jistě tam je přičtený a korunou slávy věčné též od Boha poctěný.“

Někdy stačí jen číst jména a životní data těch, kteří tu kdysi byli. Možná měli podobné otazníky a touhy. Dušičky jsou svátky tajemství, vzpomínek a poezie. Ve vzpomínkách září svíce listopadového večerního hřbitova v Bošilci. Dušičky jsou časem tichého společenství, jak dobře věděl kníže básníků Jan Skácel: „Stále jsou naši mrtví s námi, a nikdy vlastně nejsme sami. A přicházejí jako stíny, ve vlasech popel kusy hlíny. Tváře jakoby vymazané a přece se jen poznáváme. Tiše mne zdraví jako svého hrbáčka času přítomného.“

VÁCLAV GRUBHOFFER
Autor je kulturní historik