Fakt, že organizátoři koncertů Harryho Waterse nikdy nezapomenou zmínit jeho rodinnou vazbu s Rogerem Watersem, skladatelem 
a baskytaristou Pink Floyd, nemusí být jazzovému klavíristovi vždy příjemný. Především z toho důvodu, že syn rockové legendy představuje sám o sobě poměrně zajímavou a vyzrálou uměleckou osobnost. O jeho solidních improvizačních schopnostech 
a instrumentální zručnosti se mohli posluchači přesvědčit 
v sobotu na Jihočeském jazzovém festivalu.

Čtyřčlenná kapela v obsazení Harry Waters – piano, Ian Ritchie – saxofon, Yaron Stavi – kontrabas a Jon Scott – bicí zahájila svůj set před plným Piaristickým náměstím v Budějovicích krátce po 21. hodině. Repertoár, který bavil početné publikum všech generací, tvořily především klasické jazzové standardy.

Jejich interpretace byla spíše tradiční: muzikanti se nepouštěli do žádných výrazových extrémů – klaviatura neřinčela pod údery loktů, saxofon nekvílel. Prioritou byla melodika, estetika tónu a cítění, které se opíraly o jemný swingový feeling, nesený přesným kráčivým basem. Kapele nechyběla technická zdatnost – jednotlivá sóla sklízela potlesk, v závěru dokonce pochvalné pokřiky bravo.

Zajímavá sóla zazněla v podání saxofonisty a basisty. Za očekáváním zůstaly bicí s jedi᠆ným a z hlediska výstavby a zajímavosti ne zcela přesvědčivým sólovým výstupem. Watersův klavír zněl dobře, i když by ho mohl radikální jazzový fanda nařknout z toho, že nedostatečně swinguje, tak, jak se to v minulosti stalo třeba Davu Brubeckovi. V tomto smyslu se do jisté míry projevují Watersovy rockové kořeny s poněkud odlišným rytmickým cítěním.

Harry Waters Quartet nezněl kdovíjak originálně, nepřekvapoval, ale dobře se poslouchal. Ačkoliv koncert probíhal v krásném prostoru Piaristického náměstí, kapele tohoto typu by možná ještě lépe slušelo komorní klubové prostředí.

Hodnocení Deníku: 60%

JAN BLÜML
Autor je muzikolog