Mám doma psa. Není to socha, ale někdy se tak tváří. Umí dost dobře plavat a občas mlží. V nepravidelných intervalech. Není z Mexika, celý barevný, ale stejně se s ním nikdy nenudím. Je to docela Zvíře. Holub si na něj rozhodně nesedne. Těžká technika není naštěstí třeba, dá se pochovat. Jméno už má. Kdybych uměl malovat, udělal bych mu portrét. Kdybych byl sochařka a keramička Alexandra Koláčková, postavil bych mu velkou veselou sochu a dal ji třeba na náměstí.

I letos se do Českých Budějovic nastěhovaly sochy, aby zaujaly, líbily se nebo třeba rozčilovaly. Nastavovaly zrcadlo a kůži z různých materiálů rozličným lidským druhům. Bavily. Zvíře na Piaristickém náměstí podobně jako velká ryba v loňském roce baví. Obří keramická socha přitahuje pozornost i ruce barevností, exotičností, srozumitelností. Není divu. Je to socha „velká hračka“ a fontána v jednom. Barvami i provedením připomíná daleké Mexiko. Ale i dílo katalánského architekta Gaudího. „Piaristický pes“ by se mohl klidně přestěhovat do barcelonského parku Güell. Teplo mu určitě nevadí. Je to vodní pes. Nebo do blízké Vídně, kde si podobně hrál umělec Friedensreich Hundertwasser.

Zdá se ale, že na Piaristickém náměstí je na svém místě. Už proto, že sedí v blízkosti bývalého dominikánského kláštera. A jedním z atributů svatého Dominika je pes. Pravda jen černobílý s planoucí pochodní v tlamě. „Piaristický pes“ se stejně jako další sochy ve městě nenudí. Naštěstí jeho zábava je veskrze kultivovaná. Návštěvy dětí, zeleninové trhy, jazzový festival. Má zatím všechny končetiny. A dokonce bude mít i jméno. Do města se má stěhovat napořád, jen na jiné místo. Kdybych měl hlasovat mezi psem a Přemyslem Otakarem II., ať obývá městský klenot Piaristické náměstí raději keramický Maxipes. Nebo jak se bude jmenovat. Je totiž veselý, srozumitelný, na svém místě. Hraje si a nekouše. Není člověk. Je pes.

VÁCLAV GRUBHOFFER
Autor je kulturní historik