S autorským repertoárem to měli čeští rockeři těžké odjakživa. Týkalo se to dokonce i tvůrců možná nejlepší desky domácího rocku Kuře 
v hodinkách – skupiny Flamengo. Podle vzpomínek pamětníků i tato formace v době své největší slávy na počátku 70. let leckdy horkotěžko bojovala o přízeň publika v přímé koncertní konfrontaci se všemi těmi imitátory Stounů, Zepelínů a jiných světových velikánů. Co si mají potom počít stovky a tisíce současných mladších skupin, žijících navíc v hodnotově nivelizovaném světě technické dokonalosti a stylové recyklace? Nezbývá jim než snažit se a naplňovat svůj odvěký úděl; pokusy o vlastní tvorbu k rockovému životu a jeho zkušebnovému kutilství neodmyslitelně patří bez ohledu na to, zda se jejich výsledky stanou součástí síně slávy vedle kainarovského Kuřete, nebo zda zůstanou 'pouhou' radostnou seberealizací původců a jejich úzké fanouškovské komunity.

Profesionální charakter desky Jen Apollo jedné takové skupiny s názvem h.USA odkazuje určitě dál než jen k pouhé seberealizaci, byť nejde – bráno podle nevyšších kritérií – o album zásadně přelomové, revoluční či superinovativní. Jsou ale uvedené kategorie v dnešním hudebním světě, a to nejen v tom 'regionálním' či 'amatérském', vůbec na místě?

Skupina h.USA natočila nové album s názvem Jen Apollo.Trojice muzikantů s českobudějovickými vazbami Tomáš Zadražil, Zdeněk Lhotka 
a Josef Mazák nahrála na Jen Apollo deset solidních skladeb. Ty mají moderní, v zásadě středoproudý rockový ráz, v němž se spojuje riffující hutná kytara a sofistikovaná metrorytmika s popovou refrénovostí, typickým frajersky pozérským zpěvem a čitelnými texty. Čitelnými ve smyslu srozumitelnosti slov, nikoliv ve smyslu globálně významovém. Texty 
v principu zapadají do současného ideálu krajčovského 'básnictví', založeného především na volných sledech rozmanitých asociací. V tomto směru fungují spíše jako podpora nekonkrétních gest, pocitů nebo atmosféry než jako nositelé příběhů.

Deska má jednotný a jednotící sound s dominantní a výrazně zkreslenou elektrickou kytarou, někdy hrající příjemně na industriální hraně – mimo jiné v písni Slyšet vítr. Jako taková se bude příznivcům daného pojetí líbit. Repertoár z Jen Apollo však může oslovit i širší posluchačskou sféru, a to zejména v živém pojetí. Riffovost, rytmičnost, drajv, agresivita, ale i popová líbivost a přímočarost písní Perlové sítě či 7. ze 6 mají v adekvátní interpretaci určitě potenciál publikum rozparádit. Akcent na fyzické prožívání hudby a její zvukovost při živém koncertu zároveň potlačí občasný stereotyp textů včetně klišé typu „lítej, lítám“. Proč právě „lítání“ tak fascinuje zástupy populárně hudebních textařů, by snad stálo za to psychologicky osvětlit. Zpěvné samohlásky obsahují přece i jiná slova.

h.USA: Jen Apollo. Celkový čas 40:38, vlastní náklad, 2015.

JAN BLÜML
Autor je muzikolog