Divák jde do divadla na komedii, tak jednoduché to ale nakonec nemá. Může totiž odcházet buď jako někdo, kdo se zasmál a byl příjemně polechtán nostalgickými vzpomínkami na svá školní léta, nebo jako někdo, kdo se zamyslel nad tím, čemu Immanuel Kant říká mravní zákon. Tak lze shrnout hru německého dramatika a herce Lutze Hübnera (*1964) Úča musí pryč!, jejíž inscenace měla 22. prosince premiéru v Jihočeském divadle, režíroval Ivan Krejčí.

Výchozí situace je téměř klasická. Hrstka rodičů, kterou tvoří sebevědomá úřednice (Věra Hlaváčková), inteligentní, ale kolektivu podléhající pedagožka z muzea (Teresa Branna), manželský pár s dominantní a alternativně založenou ženou (Dana Verzichová a Jan Kaštovský) a nezaměstnaný cholerický buran (Tomáš Drápela), se sešla na třídní schůzce páté třídy. A vyjadřuje, podpořena jakýmsi papírem s podpisy všech ostatních, nedůvěru třídní učitelce a žádá její odchod. Důvodem je údajně se zhoršující atmosféra v 5. B. a především prospěch dětí, který by jim zabránil v přestupu na víceletá gymnázia.

Boj rodičů s třídní učitelkou zachycuje hořká komedie Úča musí pryč!, kterou nově uvádí Jihočeské divadlo. Na snímku v popředí Dana Verzichová a Jan Kaštovský.

Role rodičů, na kterých hra z velké části stojí, jsou rolemi typovými. Na tom by nebylo nic špatného ani zvláštního, kdyby se s nimi nějak pracovalo. V této inscenaci tomu tak ale není, a proto nedávají ani svým představitelům příliš mnoho šancí se projevit. Charaktery jsou zkrátka hotové – a tečka. Zajímavější je jen postava třídní učitelky Müllerové, která, ač téměř polovinu hry nepřítomná, prodělá jako jediná z postav vnitřní proměnu. Daniela Bambasová svým výkonem jednoznačně ční a propůjčuje své postavě důvěryhodnost, která celé představení zásadně pozvedá.

Protože má hra jasně dané prostředí, není mnoho možností, jak pojmout scénu. Malou a uzavřenou učebnu tedy alespoň příznačně ozvláštňuje vyobrazení evoluce člověka na jedné z bočních stěn a především citát Immanuela Kanta na zadní stěně: „Dvě věci mě naplňují úžasem – hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“, se kterým jsou postavy celou dobu konfrontovány.

Na hru rozhodně stojí za to jít minimálně ze tří důvodů: kvůli výkonu Daniely Bambasové, snad i některým (v rámci možného) vtipným dialogům s hořkou příměsí a kvůli závěrečnému zatřesení Kantovým citátem. Škoda je nevyužitého potenciálu ostatních postav (a tím i jejich protagonistů) a z toho plynoucích prvoplánových situací, které mezi nimi vznikají.

ANNA GAŽIOVÁ
Autorka studuje Česko–anglické gymnázium

Hodnocení: 70 %