Martin Sichinger vydal od roku 2008 do letoška pět románů, při druhém z nich – Smrt Krále Šumavy – se od roku 2011 natrvalo literárně usadil na Šumavě, jinými slovy stal se šumavským autorem. Snad proto, že pochopil, jako rodilý z Vimperka (něm. Winterberg), že Šumava nejsou jen pěkné kopce, ale především studnice, ba nevyčerpatelné zřídlo příběhů, osudů lidí několika národů. A také to, že Šumava sama je jakousi literární postavou, že její genius loci promlouvá do té plejády osudů stejnou silou, jakou ji ovlivňují životy jiné, další.

Při čtení poslední z knih, románu Poslední šumavská pastvina sestavenému ze dvou v zásadě samostatných novel, tvrzení o hlavní hrdince jménem Šumava platí možná dvojnásob. Sichingrův poručík Reiner, stejně jako postavy šumavských Němců a další hrdinové jeho prózy, je postavou a la these, jednoznačný klaďas. Dialogy místy postrádají věrojatnost, napínavé scény se zadrženým pašerákem jsou navlhlé poněkud stojatými vodami klišovitých replik. Ano, zase se tu pašuje, přecházejí a chrání hranice, zápolí mezi sebou etnické i politické šumavské species. Témata za poslední léta poměrně často dotýkaná, i díky Sichingrovi.

Spisovatel Martin Sichinger napsal novou knihu, příběh Poslední šumavská pastvina.Proč ale o nich opět číst? Proč brát do ruky další „šumavský román“? Snad proto, že Sichinger je přes vše výše řečené dobrý vypravěč – totiž: umí popsat prostředí, umí vyprávět příběhy českoněmeckých a československých dějin. Jeho postavy, tedy jejich jednotlivé repliky, jakož i dodatky vševědoucího vypravěče, to jsou rukavice házené našim moderním dějinám a jejich interpretům, co kapitola, to zajímavost z historie. Čtu Sichingra rád, je mi zase dvanáct nebo čtrnáct, dějepis mě ve škole baví. Romantický poručík Reiner mi svou láskou, nenaplněnou láskou k Marii Schmiedové odpovídá na mé platonické tužby. A k tomu ta zdravá, tolik potřebná kritika model, počínaje tou největší – Masarykem.

Co na tom, že nakonec (zase, jako už tolikrát v historii) jde a zároveň i nejde o nic velkého, světoborného? Co na tom, že se od bojů o hranici z roku 1918, kde se jen tak mimochodem také krade, dostáváme málem do žhavé současnosti motivickým trikem s kmenovými buňkami, které se, jak jinak, stávají předmětem krádeže a pašování? Co na tom, že se poručík Reiner stane pašerákem a jeho proměna z důstojníka c. a k. armády v nepřítele komunistického režimu v Československu se tak dovrší?

Po pašerácích, poctivých hraničářích a sklářích teď staví Martin Sichinger svůj čtvrtý šumavský pomník německým sedlákům. A přes všechny nevyužité příležitosti jeho pomník stojí za to číst, možná i pro tu historii v trenýrkách.

TOMÁŠ VEBER
Autor je učitel

Martin Sichinger: Poslední šumavská pastvina. Nakladatelství 65. pole, Praha, 2016, 328 stran, 268 korun.

Hodnocení Deníku: 60%