Nic proti spotřební literatuře, dokud má své čtenáře, bude mít i své autory. Problém se objeví jedině tehdy, vyvstane-li potřeba ji recenzovat, protože to dost dobře není možné. Její hřišťátko má pár prostých pravidel a hra podle nich se točí pořád dokola, vývoj je nežádoucí, smyslem je hra sama. Recenzovat její zábavovou podstatu je stejně nesmyslné, jako jít s recenzním bubnem na stanici Šlágr či na standardní ochotnické představení. Ať spánembohem baví všechny zúčastněné, je to legitimní, užitečné, možná i terapeutické v době, která k popukání zrovna není. Umění tomu ale říkat nebudeme.

Pokud tedy v případě „Detektivního románu z doby vlády Václava IV.“ Vražedná mše z dílny Jana Bauera nestačí informace, kdy a kde vyšel, stálo by za úvahu sáhnout po podobném recenzním dotazníku, jaký se ujal v odborném světě pro kvalifikační práce, grantové žádosti a časopisecké příspěvky. Odpovídá Bauerovo opus žánru zábavné četby? Ano. Odpovídá inzerovaný název obsahu? Ano (témuž odpovídá i vemlouvavá bezksichtá kápě na obálce). Obsahuje kniha detektivní zápletku? Ano. Jsou přítomny prvky napětí? Ano. Dostane se čtenáři i patřičné porce hrůzyplných obrazů, aby se mu po večerním čtení mohly zdát strašidelné sny? Ano. Je uvěřitelný detektiv ve svém pátrání? Ano. Vykazuje text znaky zvoleného historického období? Ano. Odpovídá jazyk výše uvedeným kritériím? Ano.

Nová kniha, kterou napsal Jan Bauer, má název Vražedná mše.Tak. To přece není špatné skóre pro lehký nadstandard četby pro jedno použití. Teď už můžeme jen velkoryse odpouštět, protože případné nároky jdou mimo žánr. Odpustíme tedy čouhající publicistické manýry: živly jsou nekalé, žízeň notná, půda posvátná, jekot úzkostný, nepochopení nemá jinou šanci než se zračit, žízeň se splachuje atd. atd. Bezmocný dialog zoufale hledající alternativy za sloveso řekl, jak k tomu vedou paňčitelky slohu: přiznal se, usmál se, zapochyboval, začervenal se, utrousil atd. Zatnem' zub a odpustíme 
i anachronismy jít na kobereček, mít upito, něco si omrknout, jít do chládku, oslovení vážení, „parta to roztočila“, „učené kecy flanďáka“ či „náš zákazník, náš pán“. I to, že autorova znalost základní faktografie k „době vlády Václava IV.“ se prezentuje exhibičně hojně, didakticky opakovaně a většinou nefunkčně. Ovšem bez ní by z textu zbyla prostá kriminální kauza: vraždy, vydírání, nájemní vrazi, korupce, zametené stopy do „vyšších míst“ a taky krapet pedofilie, to teď frčí. Naservírováno mezi středověkým hradem, kostelem (číst to tak Tomáš Halík!) a hlavně „macatou“ krčmou je to však snáze stravitelné. Bauer je snad i rád, že z jeho kostýmů vykukují spíš botasky než škorně. Budiž.

Zbývá odpustit chatrné motivace skutků postav v podivně skákajícím čase i naprostou absenci byť zrníčka psychologie. Pročpak si asi padouši teprve na místě samém vysvětlují důvody chystaného činu? Těžko říct. Autor to snad ví a jeho čtenář není hnidopich. Hlavně že okýnko, za nímž se výklad vede, je kryto dobovou blanou.

Jen jedna věc se jaksi odpuštění vzpírá: opravdu si Bauer myslí, že v nacpaném chrámu lze někoho nepozorovaně podříznout? Většina jeho akčních scén má filmové předobrazy, ale tahle vstupní je věru originální.

Jan Bauer: Vražedná mše. 
224 stran, Moba, 2015, 249 Kč.

KAREL BINIER
Autor je bohemista