Je pravidlem, že gala koncerty MHF Český Krumlov repertoárově vycházejí vstříc širšímu publiku. Avšak na rozdíl od minulých ročníků, kdy zněly nejslavnější operní árie 
v podání proslulých pěvců, letošní závěrečný koncert měl již čistě popový charakter. Nebylo by na tom vůbec nic špatného. Jen kdyby kanadští tenoristé šetřili snahou bavit za každou cenu, méně mluvili a více zpívali. A hlavně, když už zpívali, tak občas i něco jiného než jednotvárné ploužáky v 'boybandovém'stylu, jimiž se to na trhu pro mladé dívky jenom hemží.

Sobotní koncert začal před 21. hodinou. Kvarteto zpěváků, doprovázené vlastní skupinou rockového obsazení a Pražskou komorní filharmonií řízenou Leošem Svárovským, 
v následujících dvou hodinách návštěvníkům Pivovarské zahrady zazpívalo písně mnoha autorů. Byli mezi nimi Eduardo di Capua, Elton John, Ennio Morricone, ale třeba i Bob Dylan. Repertoárová rozmanitost působila zajímavě při pohledu do programu, nikoliv však při reálném vyznění. Nejenom že skladby trpěly jednotvárným výrazem, ale přeslazenost kanadských fešáků některým 
z nich vůbec neseděla. Například Dylanově Forever Young.

Tenoristé zpívali dobře: působivá byla zvláště společná forte, kterých ale v průběhu koncertu nepochopitelně ubývalo. Místo toho, aby vystoupení gradovalo, stále se zpomalovalo. Navíc neustálá snaha bavit naučenými českými frázemi a šaškování večer značně rozmělňovaly. Individuálně zpěváci nijak nevynikali, jejich hlasy byly spíše průměrné. V případech, kdy se pokoušeli o popové koloratury, technicky nepřesvědčovali.

Zhruba v polovině koncertu si pražský orchestr vystřihl dvě instrumentálky. Jak Bernsteinovu Ameriku, tak Webberovu Memory negativně poznamenalo ozvučení. Zvláště v první skladbě řezaly první housle téměř k neposlouchání.

Kanadští tenoristé jsou bezpochyby výborným komerčním projektem. Otázkou je, zda by závěru krumlovské přehlídky více neslušelo něco méně estrádního.

Hodnocení Deníku: 50%

JAN BLÜML
Autor je muzikolog