Zombíci na Sokoláku? Hustý, reagoval kamarád, když slyšel o knize Nikam. Již za nápad, že se po Českých Budějovicích nebo Prachaticích komíhají lidé proměnění v otroky záhadných lovců, zaslouží autor palec nahoru. Dalibor Vácha (*1980), držitel Ceny Knižního klubu, napsal román, v němž konec světa nastane jednoho letního odpoledne právě v hlavním městě Jihočeska. Kniha má jediné velké minus: být tak o třetinu kratší, četla by se jedním dechem.

Na začátku katastrofického románu se většina lidí zhroutí v křečích, někteří páchají sebevraždy (mrazivý výjev oběšenců u bazénu), další se mění v násilníky. V „normálu" přežije jen hrstka. Úvod je bohužel postavami přehlcen, než se čtenář seznámí se všemi, začne se ztrácet. Docela rychle však řada z nich umírá a ve zbývající skupině se již člověk zorientuje.

Konec světa způsobí mimozemšťané, ovšem žádné létající talíře: plazící se monstra, žahavci s chapadly a ve finále červí obr. Z logiky věci jsou některé pasáže jen pro otrlé (Vácha stejně jako v románech o legionářích zůstává zatraceně naturalistický), občas jdou až za hranu, jako scéna, kdy Vojta vytrhává ženě – kanibalce nehty kleštěmi.

Dalibor Vácha (*1980), držitel Ceny Knižního klubu za knihu o legionářích s názvem Červenobílá, napsal román Nikam o konci světa, který nastane v Českých Budějovicích.Některé věty zní symbolicky, například doufání, že do večera „snad elektřinu zapnou". Výborně spisovatel vystihl důvod, proč v post- světě žít, ústy Vojty: „Tohle je pořád lepší život než chcípnout ve škarpě rozsekanej na kusy něčím, co jsem ani neviděl. Život je to zk…, ale je to život.“

Hodnocení: 60 %

Po trochu rozvleklé prostřední části, kdy se přeživší pokouší o komunitu ve vnitrobloku poblíž centra Budějovic, nabírá román spád. Epidemie tyfu, poslední živí odcházejí. Malá skupinka se stále zmenšuje, s ní i lidství. Smutné je zjištění, že ještě horší než mimozemci jsou znásilňující zabijáci v Bělči. Čtení sice na pár vteřin přibrzdí trochu nevysvětlená smrt hrdiny, který náhle leží s nožem v hrudi, ale jinak graduje… opravdu do Nikam (epilog na Kvildě je slabá úlitba).

Dalibor Vácha si navíc pohrál s jihočeskými kulisami. Pobaví slizcí dvoumetroví červi v krumlovském medvědím příkopu, Budějčáci poznají výrazně nalíčenou bezdomovkyni. Jinak má ale hlavní čtenářský dojem jméno marnost, ani láska moc nezmůže. Nejlépe vše shrne hrdina Radek: „Jsme ten nejubožejší akční tým, který kdy kdo viděl. Ti, co neumí nic jiného než přežít, ale už je to unavuje.“

Dalibor Vácha: Nikam. 376 s., Knižní klub, 2016, 300 Kč.

Dalibor Vácha: Dalo mi práci, aby postavy přežily

Jste připraven na konec světa? Máte špajz plný konzerv?
Já doufám, že k tomu nedojde. Ale kvůli knížce jsem studoval i internetové stránky prepperů (lidé, kteří počítají s výpadkem elektřiny a mají zásoby na několik měsíců – pozn. red.), což je čím dál silnější hnutí, tak kdyby se začalo něco blížit, pokusil bych se je najít. Sdílejí si přes internet návody, jak přežít, komunity jsou dokonce i v Čechách.

Čím vás téma tak lákalo? Měl jste román rozepsaný již před pár lety…
Já jsem si v pubertě přečetl Den triffidů a od té doby jsem chtěl napsat něco podobného, lepšího, srovnatelného. A zasadit to do Čech.

Když člověk knihu dočte, padne na něj beznaděj, skoro nic nekončí dobře. Proč?
Je to tak. Když jsem ten svět vytvořil, tak opravdu nikam nevedl. Dalo mi poměrně velkou práci, aby postavy přežily těch 350 stran. Vracel jsem se, přepisoval, protože jsem je dovedl do slepých uliček dřív, než jsem potřeboval. Úplný konec, poslední tři řádky, jsem dodal proto, aby aspoň někam došly.

Stopová naděje.
Ale trošku přemýšlím nad pokračováním a tam nepotěším ani ty postavy, ani nikoho jiného. Zjistil jsem, že autoři katastrofických filmů a knížek dovedou postavy do absolutně neřešitelných situací a pak je vyřeší. Toho jsem se snažil vyvarovat.