Bylo to opravdu hezké. Pro mě byl moc velký zážitek vidět McCartneyho hrát věci od Beatles jako Let It Be a další, k tomu úplně plná hala 17 000 šťastných lidí, to přináší opravdu nádhernou usměvavou emoci, i když některé písně takové být nemusí, tak se pořád nesla halou spokojenost, a to bylo hezké. Četla jsem recenze, že zpěv nemusel být dokonalý, ale tohle mě vůbec nenapadlo řešit. Mělo to všechno, co to mělo mít.
Lucie Vlasáková, kapela Epydemye

K Beatles mám nejpozitivnější vztah, je to moje nejoblíbenější kapela, zásadní. Na Paula McCartneyho jsem jel podruhé. Poprvé jsem na něm byl před 12 lety v T-Mobile parku, tak mám možnost srovnání. Ten předchozí koncert byl pro mě jedním z nejlepších koncertů, co jsem kdy viděl, byl jsem euforický, nicméně mu bylo 62 let a dvanáct let navíc je pro zpěváka problém. Teď nezpíval špatně, zpíval dobře, ale je znát – kdybych si pustil koncert před 12 lety – že má už stařecký hlas, už to nedává tak jako tehdy. Pěvecká forma je pro mě trošku zklamání, nicméně kapela hrála jako tehdy, hudebně i co se týče McCartneyho super, parádní.

Zvukově je O2 aréna mizerná, byl jsem tam v poslední době na třech koncertech a v té otřesné haluzně se to nedá vychutnat. Ale slyšel jsem tam i horší zvuky, na Roxette to bylo vysloveně katastrofické.

Večer uplynul dobře, trval skoro tři hodiny, jen nás zaskočil zvolením playlistu: před 12 lety hrál víc beatlesáckých písniček, teď byly méně taneční a méně známé. Jsem velký fanoušek Beatles, ale třeba Wings samotné moc nemusím, raději jsem se přikláněl k Lennonově sólové tvorbě. Moje oblíbená písnička je Live And Let Die. Let It Be, Hey Jude, davovky, to se čeká. Ale že bych si z toho sedl na zadek, to ne. To jsem měl na prvním koncertě, kdy byl McCartney v lepší hlasové kondici a venku byl mnohem lepší zvuk, koncert jsem si tehdy vychutnal mnohem víc než teď.

Přes 20 písní Beatles zazpíval 16. června ve vyprodané pražské O2 areně Paul McCartney. Své více než dvouapůlhodinové vystoupení se snažil moderovat v češtině a během přídavku přímo na jevišti  oddal mladý pár z publika. Dorazilo 17 000 lidí.

Byl to hezký večer, potřetí už ho asi neuvidíme. Fyzickou kondici má dobrou, show, kterou předváděl, byla dobrá, klobouk dolů, ale hodně to za něj tahali taky vokalisté, aby se trošku zakrylo, že už to není ono. Koncert příjemný, líbil se mi, jsem spokojený, ale ne že bych se z toho odvařil.
Jan Reindl, kapela After Hours

Byl to neskutečný zážitek, z koncertu mého asi největšího idolu. Jak mladistvě Paul ve svých skoro 74 letech působí… Ten dojem jsem měl i z jeho hlasového projevu a v průběhu celých těch tří hodin ho musela mít celá nadšená a natřískaná hala.
Lumír Slabý, básník, muzikant

Ne že bych si splnila životní sen, ale nešlo tam nejít. Nebýt u toho, navíc asi naposledy. Sir Paul (v sobotu 18. června se dožívá 74 let), koncertuje v Praze!

Cesta za ikonou. Tu hudbu jsme si oživovali několik týdnů dopředu, vlastně od kliknutí na Ticketportal – hned čtyři vstupenky. Po cestě Abbey Road, Ram, Flaming Pie – moje nejoblíbenější pokud se Beatles a Paula samotného týče.

Sprchlo a nad čekajícím davem se klenula duha. Co si víc přát? Útržky hovorů před arénou: francoužština, čeština, angličtina, maďarština, sedmdesátníci i o holích, prošedivělé máničky, seriózní manželé středního věku, studentíci s notebooky a chytrými mobily. Pomalá, důkladná prohlídka u rentgenových bran, pořadatelé důležití i zezadu.

Jakoby se celý vesmír sbíral ke zjevení komety. Mysteriózní chvíle očekávání před prvními akordy. A pak se to stalo, exploze jásotu, výkřiků, potlesku. Začínáme.

Skupina Beatles v roce 1966. Zleva Ringo Starr, John Lennon, George Harrison a Paul McCartney.Paul. Bezchybná vizáž, účes, oblek, gesta, vstřícné vtípky. Muzikanti brilantní, nejlepší z nejlepších. Vkusná zadní projekce: koláže ze starých videí se prolínají s fascinujícími grafickými prvky. Všechno jak má být. Jeho hlas i tělo evidentně v kondici. Několik vět v legrační češtině, lidé aplaudují. Paul oddává pár francouzských fanoušků na jevišti… úžasné.

Přemýšlím, proč mám tak daleko k emocím. Proč tomu nemůžu úplně uvěřit. Vloni jsem se na koncertě toho starého ještěra Planta v Brně rozplakala. Věřím i starému hipíkovi Youngovi, i když sbírá cadillaky. Když zpívá staré věci Joni Mitchell, ta babka s drdůlkem, mám husí kůži.

Něco mi nefunguje. Toho vstřícně precizního pána v bílé košili si nějak nemůžu propojit s rozchechtanými kluky ze zadní projekce. Tam to „jé jé jé“ patřilo a mělo tam zůstat. Bylo tu, není tu, havrani na plotu, Black Bird dávno odlétl. Pustím si ho zase zpátky. V mém ateliéru pod Kletí. Tam se vrátí a bude tam jako doma.
Renata Štolbová, malířka