Loni obdržela Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra. „Bohužel bylo složité mi cenu dopravit. Asociace ji předala a přinesli mi ji z divadla a dostala jsem květinu pod okny,“ vypravuje. Ocenění si moc váží. „Je to úžasná věc za spousty let u divadla a hodně rolí. Bylo to moc příjemné a milé překvapení,“ měla radost.

S Jihočeským divadlem (JD) je Hana Bauerová spjatá 70 let a vystřídala téměř 160 rolí. „Nejde říct, která mi nejvíce přirostla k srdci,“ míní umělkyně.

V paměti má spousty historek, hlavně z otáčivého hlediště v Českém Krumlově, na které obzvlášť vzpomíná. „Bylo to tam náročné, říkali jsme vždycky, že máme před sebou sto jarních kilometrů,“ směje se. Zkoušelo se, i když byla zima, vítr, pršelo. „Taky tehdy nebyly mikrofony a muselo nás být slyšet,“ vypráví. Pozornost na otáčivém hledišti musela jako kolegové věnovat také tomu, aby se před diváky objevila v pravý čas. „Vylézt, kdy a kde člověk neměl, to by byl průšvih,“ líčía vzpomíná: „Hrála jsem ve Strakonickém dudákovi a měla jsem na starosti čtyři děti. Musela jsem je držet za šosy, aby se neobjevily, když se otočila točna.“ Prostor v Českém Krumlově je podle ní pro divadelníky ideální. „Je tam nádherný park a slušná akustika,“ myslí si.

VÝZVY I PŘÁTELSTVÍ
Divadlo měla ráda Hana Bauerová od dětství, proto si zvolila tuto cestu. Přineslo jí spoustu nových zkušeností a dovedností. „Jednou jsem se třeba dívala na obsazení nového představení a zjistila jsem, že jsem dostala roli vévodkyně. Měla jsem radost,“ pamatuje si Hana Bauerová, kterou čekalo překvapení. „Pražský režisér Václav Hudeček řekl: Ta nebude chodit, ale jezdit na koni. Odpověděla jsem, že to neumím. Do představení budete, řekl mi,“ vzpomíná Hana Bauerová. A tak se v šest hodin ráno účívala jezdit na koni. Za šest neděl to prý suverénně zvládala. „Herec je nejposlušnější osoba a naučí se, co si režisér přeje,“ ví za léta praxe Hana Bauerová.

Svou poslední roli si vybavuje dobře. „Byla jsem už dlouho v penzi, když k nám přišel mladý režisér Martin Glaser. Prodloužil mi herecký život,“ odpovídá. Hana Bauerová tehdy kývla na úlohu máti v drsné hře Mrzák inishmaanský. „Velice dobře jsme si s Martinem Glaserem rozuměli, dodnes se přátelíme a píšeme si,“ uvádí.

Na své povolání často vzpomíná. Běžně musela dostat do hlavy i 40 stran textu na tři roky. Soubor v době, kdy byla Hana Bauerová aktivní herčka, hodně jezdil na zájezdy. „Projeli jsem celé jižní Čechy, které díky tomu znám,“ tvrdí. V divadelním prostředí získala Hana Bauerová spousty přátel. „Pořád u nás někdo byl,“ vypráví o návštěvách a ne tak dávném setkávání s přáteli a kolegy. „Mívali jsem každou sobotu sešlost. Říkali jsme tomu babinec, i když přišli i chlapi. Teď už to nejde, každý se vyhýbá většímu počtu lidí,“ smutní.

Dnešní problémová covid doba ji mrzí. „Trápí mě, že moji kolegové nemají práci, když nemohou hrát divadlo,“ říká. Upozorňuje, že není pravda, že se herci nemusí starat o peníze. „Tak to není třeba v oblastních divadlech, kde nemají příležitost jít do televize,“ vysvětluje a doplňuje: „Nemohou ani dělat na čas něco jiného, aby si přivydělali. Zapomněli by mluvit a hrát.“

VYBRALI SI S MUŽEM JIH
Hana Bauerová pochází z Prahy, ale celý profesní život strávila v Jihočeském divadle. „Tenkrát jsem sem po vysoké škole dostala umístěnku. Mohla jsem si vybrat mezi Libercem a Českými Budějovicemi, které mi doporučil profesor,“ vysvětluje. Do Prahy se později vrátit mohla, ale rozhodla se zůstat. Její rodiče se za ní dokonce přestěhovali. „Líbilo se mi tu. Bylo tu dobré divadlo. Do Prahy se nechtělo ani manželovi,“ říká. O nic v krajském městě nepřišli, protože do JD jezdili nejlepší pražští režiséři.

Hana Bauerová s manželem Josefem Bulíkem byli šťastní. „Bylo to manželství s jedním chlapem. A byl báječný. Měla jsem kliku,“ usmívá se. Na jihu byli spokojení a zamilovali si Šumavu. „Jsem vášnivá rybářka, bylo tu mnoho příležitostí, rybníků, Vltava. Jižní Čechy mně i manželovi učarovaly, a tak jsme se rozhodli, že tu budeme žít,“ říká na závěr Hana Bauerová.

Martin Glaser,
někdejší šéf činohry JD a režisér, ředitel Národního divadla Brno:

Martin GlaserMartin GlaserZdroj: Deník / Attila RacekKaždá generace mladých divadelníků přichází do divadla, kde potká svou „starou gardu“. Koncem devadesátých let, kdy jsem do JD přišel, už ovšem byla celá „stará garda“ dávno odeslána do důchodu. Někteří – jako třeba pan Charvát – seděli každé ráno v rekvizitárně, pili tureckou kávu, kouřili cigarety a vedli s námi řeči. S těmi jsme jaksi samozřejmě počítali a obsazovali je do nových inscenací. Ty, které jsme neměli možnost už vidět na jevišti, jsme zprvu potkávali, jen když se přišli podívat na generální zkoušky a svými krásnými znělými hlasy pak dali najevo, zda se jim nový kousek zamlouvá. A pokud ne, řekli to tiše v šatnách. Nicméně když nazrál čas a objevila se role chůvy Anfisy v Čechovových Třech sestrách, obrátili jsme se na paní Bauerovou, zda by si s námi nechtěla zase zahrát. Jestli se dobře vzpomínám, tak tenkrát neváhala. Honil jsem ji potom při scéně požáru, aby v zadním plánu přenášela hromady oblečení, aby se něco dělo. Byla v tom skvělá. Jinak si na tu inscenaci pamatuju jako na docela velké trápení, protože jsme si vzali větší sousto, než na jaké jsme měli. Zásadní setkání přišlo při práci na Mrzákovi inishmaanském. Drsné současné hře Martina McDonagha. Paní Bauerovou jsem už musel trošku přemlouvat. A slíbit jí, že ji nebudu honit po jevišti. Pojistil jsem si to tím, že jsem se zavázal, že celé představení stráví v posteli. Byla znovu skvělá. Jako první přišla na to, jak pro nás tehdy nového a neznámého McDonagha správně hrát. Intuitivně zachytila strhující rytmus jeho vět, přidala pořádnou kapku cynismu a vymyslela špílec se stříháním šunky nůžkama, na který mí kamarádi vzpomínají dodnes! Stejně jako já na setkávání s paní Hanou. Každá generace mladých divadelníků totiž musí přijít na to, že ta stará garda je skvělá a má se od ní co učit!