Košile, kalhoty i kravaty na ramínkách plní stůl, kde jindy leží papíry. Je pátek 24. října, dopoledne, u skříně stojí v kabátu a čepici Jiří Šesták (57), který je dnes poslední den v práci jako ředitel Jihočeského divadla (JD). Z funkce odchází po deseti letech a deseti měsísích. Nostalgie žádná, žertíků hodně. „Finita la commedia!“ volá na kolegy, kteří ho pozorují ze sekretariátu.

V červené mikině kmitá 
k autu Citroën Xsara a zpátky do třetího patra divadla Michal Bosák, ředitelův asistent v Senátu. „Práce všeho druhu,“ vtipkuje krátce po deváté hodině.

V ředitelně je rušno. Nakukuje do ní Lukáš Průdek, který bude od 1. listopadu novým šéfem JD. „Dívám se, co mi tu zbyde,“ vysvětluje.

Bude toho dost. Třeba knížka Zákulisní opera z roku 1937, obsahující veršované profily pěvců. Nebo lahev slivovice, kterou dostal Jiří Šesták od Stanislava Rataje, bývalého zastupitele hnutí Občané pro Budějovice, za něž se ředitel letos opět dostal na radnici. „Pan Rataj se nám odvděčil tím, že založil nové hnutí,“ glosuje  ředitel, zatímco vyklízí skříň. U dna lahve je zmenšenina spirálového dopravníku, které vyrábí Ratajova firma. Jiří Šesták si slivovici šetřil. „Nechám ji Lukášovi, až půjde za panem Ratajem, aby mu mohl pochválit jeho pití,“ směje se.

Jiří Šesták končí k 1. listopadu 2014 jako ředitel Jihočeského divadla. Na snímku ukazuje archivní fotografii rodiny Josefa Stejskala, jedné z prvních klíčových osobností Jihočeského divadla. Za stolem v ředitelně již sedí Šestákův nástupce Lukáš Průdek.Věci vyklízel celý týden. Některé dá do archivu, například záznamy z porad či popis toho, jak se rodily různé projekty včetně těch, které zůstaly na papíře, jako třeba nová točna v českobudějovické Stromovce. Balí je do beden, kdyby se jimi chtěl někdo někdy probírat. Potom bere do ruky fotografii mladého Josefa Stejskala z roku 1916, klíčové osobnosti JD ve 30. letech minulého století. „A od jedné paní jsem dostal jako relikvii památníček, ten schovávám asi deset let. Je tam první zápis z roku 1911, podpisy sólistů členů JD,“ ukazuje.

V krabičce odnáší doutník, který chtěl vykouřit v těchto dnech. Jenže nechal vyměnit požární hlásiče, a tak se bojí, aby ještě na závěr jeho odcházení v divadle nehořelo. 
V kanceláři naopak zůstává zrcadlo s nápisem The Best Director, které dostal od šéfa baletu. „To bude nového pana ředitele strašit… Hele, Lukáši, nechám ti tu Urbanovou,“ říká svému nástupci, když drží v ruce zvětšenou fotografii sopranistky v roli Rusalky.

Na stěhování si vzal dovolenou, stejně mu ale deset dní propadne, protože si je nestihne vybrat. Věci veze do své nové senátní kanceláře 
v České ulici, zatím nezařízené, kterou sdílí s poslancem Františkem Váchou.

Míří ke schodům s poslední várkou, když se na něho obrací kdosi ze zaměstanců. „Já myslel, že budete litovat, a vy vesele!" zdraví ho a ředitel při pohledu na redaktory Deníku špílec vrací. „I novináři měli ředitele plné zuby a odnesli mu kufry na nádraží…“

Lukáš Průdek bude od 1. listopadu 2014 nový ředitel Jihočeského divadla.

Michal Bosák nakládá do auta pár zbylých krabic. Ke služebnímu vchodu právě přichází šéfka činohry Jana Kališová. „Už mňa vyháňajů,“ halasí k ní  se smíchem ředitel, krátce nato se obejmou.

K senátorské  kanceláři jede přes náměstí Přemysla Otakara II., kde mezi auty  spatří dva kominíky. „Jé! Začíná nová éra!“ raduje se a říká, že chce z divadla zcela zmizet, opustil i plán, že bude pracovat v didaktickém centru. Podílí se jen na knize ke 100 letům JD a zvažuje, že časem sepíše paměti nebo vzpomínky Divadlo a politika.

V přízemí kanceláře je v rohu opřený volební transparent Všichni za Šestáka, Šesták za všechny. Ředitel nosí většinu věcí do prvního patra a chlubí se. „Vidíte, vezu si i pánvičky a lihový vařič,“ odkazuje tak na své dětství a mládí v oddílu Čtveráci.

Jiří Šesták končí k 1. listopadu 2014 jako ředitel Jihočeského divadla. Na snímku při vyklízení kanceláře, v ruce má fotografii Evy Urbanové, vzadu za stolem jeho nástupce Lukáš Průdek.Na vrchu jedné krabice leží plyšový sněhulák, kterého mu dala pro štěstí dcera jeho partnerky Lenky Krčkové. Za chvíli sáhne po tlusté disertační práci.

„Tady vám ukážu, jak plním sliby. Oponenti říkali: naštval jsi nás, protože jsme to museli číst. Já ale před 25 lety slíbil, že jednou dodám zbytek stránek své diplomové práce, a tím jsem to splnil. Mně v ní tehdy chybělo asi deset stran, psal jsem téma Herec v socialistické společnosti a zadání jsem naplnil jenom ze dvou třetin, úvahu na ideologické téma jsem odmítl,“ popisuje.

Když se po půl desáté vrací do divadla, zjišťuje, že si musí najít azyl. Dveře jeho – již bývalé – kanceláře jsou zavřené. „Pan ředitel se zde učí němčinu,“ říká lehce žertovně.

Smích ho ovšem za pár minut přejde. To když se dozví, že čaj, který mu uvařila sekretářka Milena Chumlenová, s klidem pije budoucí ředitel JD Lukáš Průdek. „No to ne! Já se snad zuju 
a nechám mu i své boty!“ hartusí naoko a hned dostává dalčí ránu: technik přelepuje štítky na dveřích se jmény. „Milenko, já jsem ještě týden ředitel! Prej že jsem její nejoblíbenější ředitel, prdlajs!" zlobí se a jeden z kolegů si hbitě přisadí :„To bolí, viď?“

Sedá si do kanceláře o tři dveře dál. Jakoby v předtuše, že se toho dne Občané pro Budějovice  nakonec domluví na kolacii s ANO, odsouvá odlet na osmidenní senátní cestu za krajany do Chicaga na  sobotní ráno. V 10.04 mu volá primátor Juraj Thoma. Když mu pak pohledná brunetka přináší čaj, chválí ji: „Máte o sto schodů blíže do nebe." Zní to ale jako labutí píseň. Na dveřích ředitelny je už totiž cedulka: Lukáš Průdek, ředitel.