Již více než deset let pořádá Divadlo Continuo letní projekt určený pro prostor v okolí svého sídla v Malovicích u Netolic. Pro letošek bylo vybráno pocitově silné místo zemědělského areálu Rábína a historie osudů spojená s tímto místem od roku 1938 do současnosti. Měl jsem možnost tuto událost dokumentovat po celou dobu jejího měsíčního trvání. Není mou ambicí přinést pohled erudovaného divadelníka, ale „pouze“ můj osobní. Pohled člověka, který byl s herci na jedné lodi a prostřednictvím fotografie se snažil uměleckým cítěním zastavit čas a uchovat vzpomínku.Odkrývání minulosti je mi blízké, vystudoval jsem archeologii a dějiny umění, zde však šlo o poznávání minulosti stále živé ve vzpomínkách pamětníků. Často jde o minulost temnou a bolavou. Paměť Rábína v sobě uchovává kromě těch hezkých chvil (jako taneční zábavy) zejména jizvy bolestných událostí 20. století: pohnuté osudy, které proti své vůli svedly dotyčné do Rábína, události spojené se sídlem gestapa, letecké útoky hloubkařů, transporty smrti, zabíjení německých nevinných civilistů, deportace.

Rábín je do sebe uzavřené místo zapomenuté vesnice, střežící si svá tajemství. Současnou podobu mu v tiskl počátkem 17. století rod Schwarzenberků, který zde vybudoval renesanční zámeček s velkoryse pojatým poplužním dvorem. Později byl zřízen ovčín a lihovar. Nejvýrazněji do osudu Rábína zasáhl hospodářský úředník, velký propagátor zemědělské reformy František Horský, na jehož popud zde Adolf ze Schwarzenberku v roce 1851 zřídil českou rolnickou školu. Duch místa výrazně promlouvá k vnímavému člověku a můžeme stále rozpoznat dusot koňských kopyt i tep prvních lokomobil.



Málokteré místo je dnes zachováno v tak výmluvné, ale na druhou stranu žalostné podobně jako statek Rábín. Je paradoxem dějin, že ve své historii kypěl Rábín životem a byl vzorem hospodaření. Výsledky práce generací však vzaly za své při budování socialismu. Doby, která dle pamětníků byla ve svých začátcích horší než německá okupace.

Protipól Rábínu, místa světského života, tvoří na dohled stojící vrch Lomec s mariánským poutním místem, nazývaným duchovní srdce jižních Čech. Lomeček smířlivě rozprostírá nadčasovou, láskyplnou náruč nad zdejším krajem.

Společně se souborem Continua na projektu pracovalo 20 studentů uměleckých škol z Česka i Evropy (Itálie, Švýcarska, Chorvatska, Francie, Slovenska). Představení vznikalo formou pohybových, hlasových a výtvarných dílen. Pod vedením šéfa divadla Pavla Štourače krystalizovalo na platformě vyslechnutých příběhů pamětníků.
Prvkem přenášejícím projekt do roviny snové či archetypální se staly osudy rábínských ušlechtilých koní. Po 2. světové válce se tak jako místo jejich zrodu ztratili. Šikovné ruce výtvarníků oživovaly pro inscenaci (hluboko do noci) tyto duše koní z rozličných materiálů a velikostí. Od obřích ořů svařovaných z železného šrotu po koníky ze dřeva, drátů a papírů. Herci se učili „žít“ jako koně s lidskou duší. Výsledek? Dokonalý surrealistický obraz poukazující na otázky existence a bytí.


Po překonání prvotního ostychu kontaktního fotografování jsem se sžíval se specifikem fotografování dokumentu. Za cenu prvotních nezdarů jsem přicházel na známou pravdu, kterou nejlépe vystihl vynikající válečný fotograf Robert Capa: „Nejsou-li vaše fotografie dost dobré, nebyli jste dostatečně blízko.“
Doplnil bych, že kromě blízkosti tělesné je nutné se přiblížit k druhým zejména lidskostí, tedy srdcem. Teprve pak, když se setře „cizorodost“ zásahu do světa druhých, máte z fotografií opravdovou radost. To byla moje hlavní zkušenost.

Snažil jsem se zachycovat prchavé okamžiky radosti a gest, jež nepotřebují komentáře. Energetická výměna nepopsatelného byla nejvíc patrná při představení, kdy jsem poprvé společně s divadelníky prožíval „život“ prostoru mezi herci a diváky. A možná ze své pozice stojící na jeho pomezí jsem to pociťoval dvojnásob. Onu zvláštní alchymii různých faktorů, konstelací a reakcí. Na jednu stranu jsem byl ve své „misi“ osamoceným „koněm“, ale současně jsem sdílel společné pocity kolegů.

Jaké je to jeden měsíc dokumentárně fotografovat divadelní projekt? Ač se to nemusí zdát, je docela fyzicky namáhavé být neustále ve střehu. Nemluvě o ponorkové nemoci pramenící z dlouhého pobytu na jednom místě.

Byla to pro mě výzva

Zpětně mi ty chvíle ale chybí. Zažívám poprvé nostalgický pocit uzavření projektu a zároveň počátek něčeho nového. Byla to úžasná zkušenost, i když hlubiny, do kterých jsme se ponořili, jsou z těch nejsmutnějších stránek lidskosti. Stále u nás zůstává dost neochoty podívat se pravdivě na tyto události a dojít smíření. V každém z nás jsou tyto běsy, spojené s bojem o holý život, kolektivně hluboko uloženy.

Dnes již opět Rábín žije ve svých kolejích. V tuto chvíli zde již jistě leží v tichosti a ve tmě uskladněné obilí a jablka. Možná někteří obyvatelé Rábína vzpomínají na léto s divadlem jako návštěvu z jiného světa. Ta jedinečnost a neopakovatelnost byla pro mě výzva.

MARTIN BAJÁK