Do Českých Budějovic přišel po čtyřech letech v Chebu. Trochu překvapivě opustil tamní scénu ve chvíli, kdy získal cenu diváků. „To je sranda. Dostal jsem ji v sezoně, kdy jsem toho nazkoušel nejméně, ale objevil jsem se v televizi. V Chebu jsem hrál velké role, ale chtěl jsem pryč, do většího města, pocházím z centra Prahy,“ vysvětluje osmadvacetiletý herec.

Z oblastních divadel ho lákala dvě: Činoherní studio v Ústí nad labem a Jihočeské divadlo. Nakonec si vybral jih, i kvůli režiséru Martinu Glaserovi. Tak si nyní zvyká na placaté Budějovice. „Jsou takové klidné. Všichni mi říkali: půjdeš mezi kapry,“ směje se.

Popularitu mu přinesly seriály Ordinace a Kriminálka Anděl. Nevšední věci si prožil při druhém zmíněném. Během čtyř natáčecích dnů se dostal na luxusní hausbót a jezdil na dračích lodích.

„To byla paráda. Jen po první jízdě jsem se málem pozvracel. Měl jsem za sebou jen čtyři hodiny spánku a bylo to poránu. Klasika sportovce – jakmile se jede, tak naostro, byl to dlouhý záběr, jeli jsme asi 400 metrů. Vypadá to, že jsem jedním z nich, což je bezva, ale dojel jsem a bylo mi strašně špatně,“ popisuje.

Zkušenosti po DAMU sbíral kromě seriálů a Chebu také v Divadle Radka Brzobohatého, ztvárnil žárlivého manžela v komedii Bóží dopuštění. Poznal známé herce, rád vzpomíná na Antonína Hardta. Vše ale ideální nebylo. „Režírovala to manželka pana Brzobohatého a hrála v tom, takže jsem chvílemi nevěděl, jestli mi dává připomínky, nebo hraje.“

Role má zde zatím spíše menší. Prý je žolík, co naskakuje na posledních deset minut. „Uvidíme, jestli si vykopu tu základní jedenáctku,“ nezapře sportovce. Mančaft ho už nicméně přijal. Nejen díky zápisnému, které překvapeným kolegům koupil, když byl u souboru čtvrtý den a vraceli se z Plzně, kde hráli Odcházení.

K divadlu se dostal přes dramatické kroužky, ale skoro celé gymnázium se naplno věnoval atletice. Běhal od 11 let, nejprve za Bohemians, pak za Slavii a stal se kolegou Barbory Špotákové. Rozdíly mezi sportem a divadlem popsal v diplomové práci.

„Ze světa vteřin, kde jsem věděl, jak rychle mám běžet po sto metrech, jsem se najednou ocitl ve světě, kde to člověk nemůže změřit. Ale našel jsem si teorii, přirovnal jsem divadlo ke štafetě: člověk běží sám za sebe, ale musí ten kolík předat,“ líčí.

I když už tretry vyměnil za kostýmy, láska ke Slavii, za níž prolil hodně potu, trvá. Jejím fotbalistům fandí v dresu Vladimíra Šmicra. Je však fanoušek kritický. „Když prohrají, ale nechají tam srdíčko, tak jim to odpustím a rád zatleskám. Ale pokud ti borci nebojují a nejsou schopni si přihrát, tak mě to mrzí. Jako když jde člověk do divadla a vidí, že herci neumějí text,“ srovnává.

Kromě sportu je ještě pár věcí, jimiž překvapí. Například si občas přivydělává tak, že montuje elektroinstalaci nebo nosí pytle s cementem. Bere to jako posilovnu a zároveň si se sbíječkou v ruce vyčistí hlavu. Jindy, když neměl peníze, si udělal krupiérský kurz a pracoval v kasinu na kolonádě ve Františkových Lázních.

„Byl to mazec. Všechno v němčině a hrálo se v eurech, takže za šichtu mi jich proteklo rukama několik set tisíc. A dělal jsem hlavně americkou ruletu, to je strašně moc sázek, byly to nervy,“ říká.

Lehce exoticky pak působí jeho největší vášeň, koloběžka. Začal na ní s dalšími kamarády jezdit, když jim trenér na atletice zakázal kolo. Založili Ultima k.lap team a účastní se mistrovství světa. Na speciální koloběžce závodil jednou i na ledu ve Finsku.

Jeho rychlostní rekord je 75 kilometrů za hodinu. Na malé koloběžce lze urazit i sto kilometrů denně, trasu Třeboň – Břeclav zvládl za dva dny. „Nadchlo nás to, necháváme si šít teplákové soupravy a trička. Je to pestrá směs: podnikatel, vedle něj dispečer z metra, právník, učitel, gynekolog i stavař. Provětrám si hlavu, prostě jako mají jiní chlapi motorky, já mám koloběžku, je to moje láska,“ vypráví nadšeně s tím, jak se těší na mistrovství v Alpách. Loni v Holandsku totiž absolvoval maraton 42 kilometrů po rovině.

Jeho tým má dokonce desatero. Jeden z bodů praví Miluj koloběžku svou víc než bližního svého. Má tolerantní přítelkyni? „Ta si myslí, že jsem magor, nechápe to. Říká, že to není pro chlapy, ale pro děti. A navíc naše žlutočervené oblečky…“ usmívá se.

A jak je to se skokem do zdi zmíněným v úvodu? Má to prý cosi společného s jednou dřevěnou stěnou v chebském divadle.