Sluha Osvald v šedivé čechovovské rubášce je přirostlý k odcházejícímu kancléři Riegrovi, jako by ho znal odmalička.

Oddaný šlechtický komorník, byť slouží „jen“ politikovi. Václav Havel jej ve své poslední hře Odcházení posílá tu pro pivo, tu pro šampaňské, s tácem a sklenicemi ho nechá klopýtat kolem stolu a po schodech bez zábradlí, zkrátka dbá, aby mu neztuhly svaly. Mnoho slov do úst mu nevkládá, ale naplno jej zaměstnává až do závěrečné scény, připomínající Višňový sad. V nastudování Jihočeského divadla mělo Odcházení premiéru loni v prosinci a Divadelní noviny je označily sukcesem měsíce. Do role sluhy Osvalda se vpravil s velkou chutí herecký senior Josef Bulík. Na jeviště se vrátil po více než desetileté pauze, byl suverénní a vzbudil zasloužený obdiv.

„Návrat na stará kolena je riskantní, ale na druhou stranu docela potěšující. Člověk znovu pocítí tu báječnou atmosféru a vůbec mu nepřijde, že byl tak dlouho pryč,“ říká energický doyen, kterému zanedlouho bude čtyřiaosmdesát.

Josef Bulík se narodil v Čimicích, dnešní Praze 8. Brzy po válce se sblížil s múzami jako člen uměleckého souboru při prvním pohotovostním pluku. Docházel na AMU, herecké zkoušky skládal v Karlíně na studni, pamatující Werichova Čochtana. V sedmačtyřicátém nastoupil do angažmá v Národním divadle. Po dvou létech zamířil do Plzně, potom hrál v Mladé Boleslavi a roku 1954 nadobro zakotvil v jihočeské metropoli. Zaskvěl se v Charleyově tetě, ale diváci ho měli rádi v desítkách a desítkách dalších rolí. Ve filmografii má snímky Uloupená hranice (1947), Kam čert nemůže (1959), Svatby pana Voka (1970) nebo válečné drama Je třeba zabít Sekala (1998).

Pane Bulíku, povězte, jak jste se potkal s Odcházením?
Trávil jsem léto na šumavské chalupě a dcera Kačenka mi přinesla obrovskou obálku, z níž jsem vytáhl novou hru Václava Havla a dopis od režiséra Martina Glasera, že by byl moc rád, kdybych svolil a zahrál si postavu Osvalda. Pročetl jsem scénář a byl docela vyplašený, protože do hry vstupuje Havlův hlas, připomínající hercům, aby laskavě nepřeháněli gesta, nešklebili se a hrráli norrmálně. Říkal jsem si, jak tohle dopadne, ale vzal jsem to.

Litujete?
V žádném případě! Režisér Glaser byl velmi připravený a trefil vynikajícího výtvarníka, hudebního skladatele, návrhářky kostýmů, dokonalou techniku, zvuk, světla, promítání Havlových textů. Podařila se bezvadná věc. Hrajeme čtyřikrát do měsíce, těšíme se z potlesku a z toho, že něco tak vznešeného můžeme hrát. Celý soubor je zodpovědný a vstřícný, vládne prima atmosféra. Představení má stále lepší rytmus a valéry.

Užíváte si svoji roli? Nebere vám síly?
Ne, ne, od samého začátku jsem absolutně opečovávaný. Rekvizitáři mi podávají do ruky všechny ty věci, co nosím, vždycky mávnou, když mám jít na jeviště. Vrátím se a zase mi to seberou. Řeknu, že mám chuť na kafe, a hned mi nesou kafe. Moje postava má srdíčko, je trochu tragikomická, ale úplně pohodlná. Textu moc není, až v závěru mám krátký, ale účinný výstup, že si mne lidé pamatují nejen kvůli tomu belhání.
Žádná zodpovědnost na rozdíl od hlavní role, kterou hraje Jiří Šesták a je úplně šílená na zapamatování. Pohybuji se mezi ohromnou hereckou mládeží, jen vtipkovat nemůžeme, aby mne někdo kopl do zadku a já řekl au, to není možné. Kdyby hru napsal někdo jiný než pan prezident, tak si leccos dovolíme, ale tady se dodržuje maximální kázeň.

Jak jste se cítil znovu tak říkajíc mezi svými?
Do divadla se vracíte s určitou obavou, protože vás obklopí úplně jiná generace. Jsou to děti ve věku mých vnuků a říkáte si, jak vás asi přijmou. A já dělám takové blbosti, že ráno vejdu do zkušebny a řeknu dobrý večer a oni chvilku koukají a v jejich pohledech vidíte takové to, ty vole, on už je popletenej. Přitom já to beru jako legraci. Na způsob humoru nás starců si ty děti musejí zvyknout, ale naštěstí si zvykají rády. Musím říct, že jsou moc fajn a velmi mne překvapilo, že před premiérou si všichni dávají dárky.

Premiéry Odcházení se osobně zúčastnil Václav Havel. Netroufám si pochybovat, že bývalý pan prezident na každého z přítomných hluboce zapůsobil…
Původně měl přijet už na první čtenou zkoušku. Slavnostně naladěni jsme ho čekali, ale po půlhodině se ozval z mobilu a říkal prromiňte, jsem starrý člověk, ale na prremiérru urrčitě přijdu. Slib dodržel a zcela nenápadně proklouzl do třetí řady, že spousta lidí ani nestačila jeho příchod zaregistrovat.
Pak přišel mezi nás na klaněčku, mimochodem, byli jsme zcela zavaleni kytkami snad od dvanácti květinářek, a říkal, že má rád Budějovice, sloužil tady na vojně, chodil do Masných krámů na polévku za korunu padesát, taky byl asi dvakrát u nás v divadelním klubu a napsal tady svoji první hru z vojenského prostředí. Ta se hrála jen jednou a byl z toho strašný malér.

Měl jste možnost si popovídat s Václavem Havlem soukromě?
Po představení zavítal pan prezident do klubu, takže příležitost se našla. Nejdřív podepisoval, co si kdo přinesl. Do knížky pro Kačenku mi udělal srdéčko a já mu povídám, pane prezidente, mohu vás pohladit? Trošku nedůvěřivě mi to dovolil, a tak jsem hned vysvětloval, že kdysi při vstupu České republiky do NATO jsem ho sledoval, jak před televizními kamerami přijímá gratulace od prezidentů a předsedů vlád, kteří k němu jednotlivě přistupují a všichni ho laskavě hladí. Václav Havel je velice vtipný. Pousmál se a povídá: Prrosím pěkně, jestli to nebylo tím, že jsem malé postavy a spíše se o mě opírrali! Šel s námi herci ještě do takové menší místnosti, kde jsme mluvili o hře.
Pochválil naše výkony, i když dával trochu pozor, aby neřekl, že jsme byli nejlepší. Já jsem se odebral poměrně brzy domů, ale podle zaručených informací vydržel pan prezident v klubu do půl páté ráno, než se zvedl a pronesl, že se jde vyspat, pak se zastaví v Masných krrámech na polévku a odjíždí na další prremiérru.

Odcházení je pro vás pomyslnou třešničkou. Pětapadesát let na scéně Jihočeského divadla vás však muselo obohatit nepřeberným množstvím zážitků a zkušeností…
Především musím říct, že jsem měl to štěstí účinkovat ve všech hrách Voskovce a Wericha. Mohl jsem si vyzkoušet slavné předscény neboli forbíny a měl taky spoustu průšvihů. Hráli jsme třeba Nebe na zemi a tam je klasická replika být či nebýt, přednášená ale krátce, byt či nebyt. Na otázku, kdo to napsal, jsem odvětil, že Podlešák, to byl ten, co v Budějovicích rozdělovat byty. Šílený aplaus, ale druhý den to bylo seškrtané a nesmělo se to hrát.
Nebo hezký byl devětašedesátý, kdy naši hokejisté půl roku po okupaci znemožnili na mistrovství světa Rusy. Během představení jsem ohlásil, že David poráží Goliáše 4:3 a lidi jásali a všichni společně jsme zpívali: Na nás neplatí pouta, okovy ni řetězy. S Janžurkou, která tady studovala, a Bohdalkou, která tady měla dceru, jsme sedli do auta, jezdili kolem náměstí a řvali jako tuři. Ony pak chudinky měly zakázaný rozhlas a filmování.

Herci byli jedněmi z mála, kdo nacházeli způsob, jak na tehdejší poměry reagovat, a občas na jevišti přidali něco k dobrému, že?
Když se Rusáci po pár měsících trochu stáhli a už nebyli ve městech, zase jsme něco hráli a já deklamoval, že půjdu do lesa na houby. Byl prosinec a Klička ve Voskovcově roli se mě ptá, teď, v zimě? Odpovídám, to byste viděl, kolik je v lese kozáků.
No, taková blbost, ale u mě doma si estébáci podávali dveře. Jednou jsme šli s manželkou Haničkou a ještě další hereckou kolegyní společně do zkoušky a na náměstí u Samsona nás odtrhl takovej malej tlustej a povídá, prosím vás, už přestaňte, zase toho na vás máme…

Zmiňujete Ivu Janžurovou a Jiřinu Bohdalovou. Za vaší éry prošla Jihočeským divadlem plejáda osobností, které po odchodu do Prahy takzvaně vyrostly. Hlásí se k vám umělci, sledovaní a opěvovaní celým národem?
Jakpak by ne! Kdokoliv z nich přijede do Budějovic, nikdy se nezapomene zastavit v našem domečku, postaveném roku 1560, za rohem kousek od náměstí. V přízemní místnosti pro návštěvy pak sedíme a vzpomínáme na krásná léta nejen v divadle, ale také na přírodním jevišti s otáčivým hledištěm v Českém Krumlově, automatické součásti angažmá každého herce, který zde nastoupí. Občas tam byly galeje, protože se hrálo v lijáku a za všelikého povětří, ale my to tam milovali. Před mnoha léty tady byla šťastná například i Nataša Gollová, z mladších kolegů mohu jmenovat Gabrielu Vránovou, Vaška Postráneckého, Elišku Balzerovou, Janu Švandovou. Ale přišel k nám posedět i Radovan Lukavský, často tu býval Miroslav Horníček nebo Vlastík Brodský. A Milan Neděla se pokaždé svěřoval, víš, já mám rád Beethovena, Bacha a budvar.

Měl jste příležitost poznat tváří v tvář i další skvělé služebníky Thálie, kteří se stali doslova legendami. Vyjmenujte, prosím, alespoň některé.

V Národním jsem se seznámil se Zdeňkem Štěpánkem, s Janem Pivcem jsem dokonce sdílel šatnu. Začínal jsem společně s Horníčkem, Kopeckým a Moučkou. Mezitím jsem filmoval Uloupenou hranici a tam jsem byl s Terezií Brzkovou, první filmovou Babičkou.
V Plzni jsem narazil na Čestmíra Řandu, Josefa Větrovce a ve dvou hrách jsem účinkoval s Oldřichem Novým, který tam rovněž režíroval. Když jsem nastupoval, povídá mi Kučírek, takový komik, ty blbečku, jdi se Novému představit. Tak jsem na prvním čtení řekl, dobrý den, mistře, já jsem tady novej a jmenuju se Pepík Bulík.
On se zarazil a říká, chlapče, to není jméno, to je nadávka! Víš co, já ti budu říkat Bulíčku. Od té chvíle jsem mu nosil kafe. Byl precizním režisérem a všechno, co řekl, bylo geniální. A byl velmi nóbl.

Usadil jste se v jihočeské metropoli a nedokázal ji opustit, stejně jako zdejší divadelní scénu. Prozraďte, co vás tak silně připoutalo?
Povím vám tohle. Někdy před čtyřicátým sedmým rokem jsme s divadelním souborem projížděli jižní Čechy. Účinkovali jsme v Třeboni, Prachaticích, Táboře a poslední vystoupení bylo v Budějovicích.
Bylo nádherné počasí a já přišel na budějovické náměstí, kde byl zrovna jarmark, voněly buřty, teklo pivo. Sedl jsem si na kašnu, rozhlédl se a v duchu si řekl, tak tady bych chtěl žít. Spolu s Haničkou Bauerovou jsme potom získali v Českých Budějovicích angažmá a je nám tu dobře.
Vyjedeme si někam, kde je rybník a rostou houby, všude kolem nádherná příroda a spousta památek i přesto, že jich Žižka hodně rozmlátil. Město je přehledné, všecko pohromadě. A dělalo se tady vždycky dobré divadlo se skvělými režiséry Otou Haasem, Miloslavem Macháčkem a dalšími. Sice ve skromných poměrech, moc peněz jsme nikdy neměli, ale byli jsme šťastni.

Na změnu ani pomyšlení?
Samozřejmě jsme dostávali nabídky: do Brna, Ostravy, do Rokoka k Darkovi Vostřelovi, ale my nechtěli. Děkujeme Bohu a sudičkám za to, že můžeme žít v jižních Čechách a plout na té veselé lodi komediantů.
Nic není nad možnost hrát v Jihočeském divadle, žít v Českých Budějovicích, v České ulici, s českou manželkou a českým voříškem, kterému říkáme Bobík. Lidi se zde dosud vzájemně zdraví a my jsme sem vrostlí až po pás.

Rozzářil jste se. Když poprosím o vzpomínku na váš nástup do Českých Budějovic, vysypete ji z rukávu?
S radostí. Z Prahy jsem přijel někdy začátkem září, šel jsem do ředitelny, podepsal smlouvu a hned mi dali klíče od garsonky v hereckých domech. Hodil jsem tam kufr a vykročil směrem k náměstí. V Masných krámech jsem si dal polévku, na plovárně se příjemně vykoupal a šel do divadla. Hráli tenkrát Ptáčníka, bylo vyprodáno, ale ještě jsem dostal za dvě koruny lístek k stání…

Ladislav Lhota