VIDEO: Hitler i Stalin se točí na kolotoči. Angažované umění, provokace?

Hitler 
s koňským sedlem a uzdou coby roubíkem, Stalin s ohlávkou, Mao Ce-tung má červené trenky, podobně Kim Čong-un. Dva z nich holé zadnice. Čtyři despotové se točí na kolotoči 
v českobudějovické Galerii Mariánská. Postmoderní angažované umění, nebo laciná provokace?

Dílo sem jako cimrmanovský šrapnel 'vhodila' k výstavě Odvrácená strana ráje českobudějovická rodačka, 37letá umělkyně Barbora Bálková. Sochy v životní velikosti z polychromovaného laminátu se točí na plošině o průměru tři metry, pohání je elektromotor. Kolotoč je zmenšený atletický ovál, na pomyslném závodišti rotují postavy despotů, kteří ovlivnili dějiny 20. století a miliony lidských životů.
Podle autorky se z nich tak stávají figurky na hrací ploše. Bálková je zpodobnila jako houpací koně s jezdeckými atributy (sedlo, udidlo, třmeny), umístila je na kruhovou plošinu do běžeckých drah. „Hitler, Stalin, Mao Ce-tung 
a Kim Čong-un se tak pohybují stále dokola podobni nesmyslné jízdě pouťových koní na dětském kolotoči. Jsou manipulovatelné figury, které svými nelichotivými pozicemi vyzývají k podřízení se vůli diváka, aby byli sami ovládáni,“ popsala. 
K tomu zní ve smyčce třináctiminutová zvuková stopa.

„Je to pecka, to musíte vidět! Výstřední, provokativní, něco, co asi nedělá každý. Když si vezmu, jak Severní Korea dnes reaguje na jakýkoli útok na jejich hlavního panáčka a co si dovolí Barbora Bálková, to aby ji někde někdo sejmul… Hodně zajímavé. Je to mladé progresivní myšlení,“ hodnotí malíř Josef Balek, šéf Volného sdružení umělců jižních Čech.

Jinak se na kolotoč s diktátory dívá budějovický sochař Michal Trpák, známý mj. mouchou, kterou dal v roce 2011 na Černou věž. Upozorňuje, že umění je obrazem společnosti, v níž se vše radikalizuje, a i Bálková reaguje na tento neklid.

„Když budu upřímný, mně to přijde hnusný. Zároveň vnímám, že je to výtvarný styl, určitě by i takovým věcem měl být dáván prostor. Hlavně je to angažované umění, které se dotýká politických a dalších témat, a to je gro věci. Je to tak strašně naturalistické až nechutné. Jde o to vyprovokovat v lidech co největší emoce, což se daří,“ říká Michal Trpák.

S nadhledem hodnotí práci Barbory Bálkové ředitel Alšovy jihočeské galerie (AJG) Aleš Seifert. Neměl by problém její dílo vystavit, pokud by o to kurátoři Alšovky stáli. „Je otázka, do jaké míry jde 
o to šokovat, ty hranice se pořád posouvají. Paní Bálková reflektuje témata svým jazykem, ve mně to nevyvolává nic nechutného. Je to zajímavé, standardní výtvarné dílo, na které se podívám, něco mi řekne a v zásadě mě nešokuje,“ reagoval šéf AJG.

Budějovický grafik a galerista Václav Johanus viděl jen plakát k výstavě. Kolotoč mu připomněl dílo, jež před pár lety vystavil sochař Jan Koblasa. Ani historik umění Hynek Látal dílo neviděl a nechystá se. „Bálkovou znám jako fotografku, přišla mi dobrá, docela schopná,“ podotkl.

Sochaře Michala Trpáka, který je jedním z garantů výstavního programu Galerie Mariánská, tento styl umění nepřitahuje. Má pocit, že hnusu je ve společnosti hodně, zatímco krásy málo.

„Bohužel. I když si myslím, že ji lidé potřebují víc než hnus, estetika a krásno – i když by mě za to spousta kunsthistoriků zabila – jsou důležité a v umění mají svoji roli, umění má být krásné. Nezatracuji to, ale ať je dáván prostor i krásným věcem a nejenom hnusu,“ doplnil Michal Trpák.

Kolotoč, u něhož se někteří lidé dokonce rozplakali, zatímco tři školačky v úterý odpoledne prohlásily, že vypadá strašidelně, doplňují v jiné místnosti železné kříže s vojenskými uniformami šitými 
z kůže, kostí a vlasů, tedy z jakýchsi relikvií obětí. S vojenskou uniformou se podle umělkyně pojí množství emocí na škále strach – bezpečí.

Pocity rozvibruje i další díl kolekce, rozety ze zvířecích kostí se souhrnným názvem Modlitba za mrtvou krávu. Vepřové a hovězí kosti v pěti dřevěných kolech, přičemž například dílo Blues jatečného skotu, hovězí kosti zavěšené na dřevěné plošině, se také točí. Rozety jsou zčásti autorčinou zpovědí, mementem mori, jež souvisí s jejím vážným onemocněním kostní dřeně a s ním spojenými existenciálními otázkami. V obecnějším smyslu se snažila o vizuální modlitbu za utracené životy.

Když se mezi přáteli zmínila, že zpracovává 300 kilo kostí, slyšela spoustu poznámek o své morbiditě, nenormálnosti. „Na oplátku jsem se ptala, jestli konzumují hovězí a vepřové maso, v převážné většině ano. To znamená, že se podílejí na řetězci výroby masa, což já jako vegetarián nepovažuji za správné,“ říká Barbora Bálková. Nedemonstruje tak ale za práva zvířat: kost zvolila jako symbol života i smrti, pro ni jako pro člověka s nedostatečnou funkcí kostní dřeně má význam existenční. Připomíná 
ještě křesťanskou tradici, v níž Bůh stvořil z kosti ženu.

Lehčím dojmem působí fotocyklus Český vítěz. Oštěpařka, lyžařka, koulařka či baskebalistka (ta focená na pozadí temelínských věží), všechny 
v plynové masce, kolem těla záchranný kruh v barvách české vlajky. S ní autorka pracuje 
i v díle Tanečnice o tyči, kde zplihlý státní symbol tvoří bílý nátělník, červené chlapecké 
a modré dívčí trenýrky.

„Tělocvičný úbor, ten náš normalizační stejnokroj… Je to banální příklad polistopadových změn, ale tělocvik v sedmé třídě je již pro mě ve znamení žlutých tepláků se samolepkou Toma a Jerrryho a sestřiných kalhot s americkými pruhy a hvězdami,“ říká Barbora Bálková, absolventka AVU, jež má za sebou přes 20 samostatných výstav. Skrze všechna zmíněná díla se ptá po smyslu utrpení v lidském životě.