Má je na vratech od garáže, na zahradě, ční z červených obrazů. Podle rozličných hlav se pozná ateliér Michala Trpáka. Autora Humanoidů zdobících Lannovu třídu v Budějovicích či Myslitelů trůnících před radnicí. 'Tvořiště' tohoto sochaře v Nových Hodějovicích nelze přehlédnout: obří dřevěná stavba se zkoseným proskleným stropem dominuje okolí. A uvnitř ukrývá nejen hlínu či dláta, ale také kus polní kuchyně nebo lyžařské brýle.

„Jsem megaloman. Vymyslel jsem ho s kamarádem Petrem Tučkem u piva, proto se možná tak vlní,“ říká osmadvacetiletý budějovický rodák při pohledu na ateliér, který s tátou stavěl sedm let. Za jeho zdmi pracuje většinou s hlínou, kterou modeluje rukama a tvaruje špachtlí. „Mám rád tuhle, vyráběl jsem si ji z třešňového dřeva,“ ukazuje.

Na první pohled upoutá pár věcí. Například veliká černá bedna s nápisem H.S. Ex. Jde o zkratku slov Hlína sochařská exkluzivní. Trpák ji skladuje v původně vojenské nádrži na pitnou vodu, jež byla součástí polní kuchyně. „Je hliníková a nerezne,“ vysvětluje. Zbytek hlíny má v barelu. To je památka na Myslitele, na něž jí spotřeboval víc než tunu. „To bylo šílené. Když došla, jel jsem do Prahy pro další a vytáhl jsem i staré zásoby,“ líčí.

V ateliéru považuje za klíčový prostor a také to mít při ruce nářadí a materiál, tedy hlínu či pytle se sádrou. Vrtačky, dláta, kladiva a další má vyskládané v policích. Jedné z nich vévodí zaprášené lyžařské brýle. „Když sekám do kamene nebo brousím, je dobré mít nějaké ochranné brýle. A když nejsou po ruce pracovní, používám tyhle,“ usmívá se.

Rozsáhlou místnost, již vytápí kamny na dřevo, zaplnil ledasčím. Ať už je to rudlík, miska s kameny, které pomaloval jako třináctiletý a nedávno při úklidu náhodou našel nebo dřevěný panáček z výtvarných potřeb, podle něhož skicoval.

V ateliéru začal sochat, jakmile měla budova střechu a zdi. Dlouho předtím, než udělal podlahu a nahodil stěny. Svých prací tam má dost, ať už jde o obrazy nebo laminátového mravence. Kdysi totiž četl, že invazní žlutý druh v tropech likviduje všechno kolem sebe, a viděl v tom paralelu k lidem. Mezi motivy převažují hlavy - bílé s podlouhlými čely nebo busty Tesly a Bati. „Baví mě, že se do hlav dají skrýt různé myšlenky,“ naznačuje.

U zdi má opřené kolo. Ne náhodou. Bicykl vyžadoval opravu a ateliér slouží i jako dílna. Podlaha je pochopitelně plná odřezků, pro což má absolvent kamenochařství v Krumlově a pražské VŠUP prosté vysvětlení. „Jsem řemeslník. Dnes výtvarníci spíš sedí u počítače. Mě nebaví koncepty, u kterých není vidět, o co jde, když je nedoprovází tři stránky textu.

13. komnata? Iso olut

Když je unavený, rád leží na bedně hlíny a, jak říká, kouká na nějakou tu potvoru (sochu - pozn.red.). Nebo vyjde po dřevěných schůdcích na balkon, vezme si sklenku a jen tak zírá do nikam. Anebo si zabuší do bicích opodál? „Já to neumím, ale táta s bráchou do nich občas mydlí,“ vysvětluje. Chuť jít do ateliéru závisí na tom, co vytváří. Při některých zakázkách se mu nechce, zato když má nápad, okamžitě tam běží. „Hned něco popadnu a začnu to žmoulat,“ říká s úsměvem.

Externí ateliér má na zahradě. Pracuje tam s kamenem a dřevem, tesal a brousil tam třeba Myslitele. Jakmile má kolem sebe prostor, využije ho. „To už pak někdy přítelkyně nebo rodiče nadávají, když oblaka prachu létají po celé zahradě i vesnici,“ rozesměje se.

Zahrada plná soch je sama o sobě malou galerií. Napovídá však také, že ateliér se čas od času promění v prostor na mejdany. Ostatně jedna socha má pod paží prázdnou lahev rumu. „Občas se tu sejdou lidé a ráno přes stropní okno sledujeme, jak svítá,“ potvrzuje.

Na jeho 13. komnatu se návštěvník ani ptát nemusí. Spatří ji totiž vedle polic s nářadím. Je pokryta nápisy cukr, dobrůtky, kafíčko nebo iso olut, což finsky (Trpák tam byl na stáži - pozn.red.) znamená velké pivo. Tajemně zní slova pieni karhu. „To je malý medvěd. Je to kouzelná skříňka, takže když řeknete správně zaklínadlo, najdete ho tam."