České Budějovice – Její Helenka z Hrdého Budžese má za sebou kolem 450 repríz. Úspěšné období prožívá herečka a zpěvačka Bára Hrzánová, která byla v minulém týdnu hostem v cyklu Jižní Čechy a já, v němž Český rozhlas České Budějovice jednou za měsíc představuje různé osobnosti s vazbou na zdejší kraj. „Jako herecké děti jsme byly spodina společnosti,“ vzpomíná v rozhovoru šestačtyřicetiletá rodačka z Budějovic.

Báro, vy jste se narodila v Českých Budějovicích, tatínek Jiří Hrzán v Táboře. Kde jste vlastně vyrůstala?
Vyrůstala jsem do 15 let v Budějovicích a vychodila tu základní školu. Vyrůstala jsem u babičky Věry Šmídové a dědečka Ády Šmída, což byli herci budějovického divadla.

A kde jste bydleli?
V herečáku. V divadle jsem vyrostla a byly to nejkrásnější doby mého života. Součástí herečáku byl dvůr, kde byla hruška. Bylo to tak nebezpečné místo, že kdyby tam dnes můj Toník chtěl trávit čas tak, jak tehdy já, tak bych ho rovnou zabila doma, aby byl klid a abych nemusela trnout. Bylo to úžasné, protože nás tam byla celá parta hereckých dětí. Na dvoře byly sklady starších kulis, truhlárny tam měly prkna a ještě tam byl dole dvorek, kde bydlela rodina Bendíků, moji romští kamarádi.

Co jste dělala, když jste zrovna nebyla v divadle?
My jsme byli na tom dvoře. Jednak jsme tam nacvičovali hry, které zrovna frčely. Dodneška umím Popelku s Bibianou Šimonovou, s panem Soukupem a Šporclem. Pak jsme dělali nebezpečné bunkry z prken, taky jsme skákali na klepadlo a vyráželi si dech pádem na záda. A z takových pruhovaných trenýrek jsme měli prapor, visel na té hrušce. Dost jsme provokovali a pod vlivem Rychlých šípů - my byli spíš ti Vontové - jsme vyráželi a čekali, kdo nám řekne komedianti. To jsme se pak krásně prali. Soupeřili jsme, kdo je silnější a já byla dost dobrá, jeden čas jsem držela krok s klukama. A ve škole, to se přiznám, jsem mlátila na záchodě takové ty hodné holčičky.

Jak vás přijali ve vašem prvním angažmá, v Národním divadle?
Byli ohromní, vstřícní a tak empatičtí! Nová scéna je pekelná, jsou tam hluchá místa. Třeba pan Kemr mě vodil při Životě hmyzu po jevišti, pořád jsem chodila s ním jako s Chaplinem chodil ten Kid. Vzal mě za ruku, vedl na nějaké místo a říkal: ještě ne, dívko, táák a tady nahlas, tady to je pekelné. To bylo cenné, když jsem se mohla dívat, že člověk nemusí být uzel emocí a obtěžovat diváka těmi výměšky z kanálků, kdy je pak celý upatlaný a divák si říká: té paní asi něco je, nemám jí nějak pomoci? U pana Kemra všichni v hledišti plakali a on ještě ošéfoval, že tamhle něco padá. To považuji za mistrovství a takové herectví mě zajímá a baví.

A chtělo se vám chodit na vaše první představení?
Mně se vždycky chce, jasně, to i toho lva mi dejte, já ho zahraju! Já beru všechno, jsem jak smrt (smích). Musela jsem se jen rozcvičit, to dělám doteď, když se nerozmluvím, tak nemá smysl, abych na jeviště vůbec lezla. Nevypadám, ale jsem zodpovědný člověk, pokud jde o práci a důležité věci.

Pojďme k Hrdému Budžesovi. Hraje se už devět let, má za sebou 450 repríz. Tušila jste, že bude tak úspěšný?
To nikdo nečekal, do toho by nedal nikdo korunu. Přišel za mnou režisér Jirka Schmiedt a já říkám: monodrama, to ne. Jako divák to blbě snáším a ještě to budu sama dělat? Vždyť já se pak na jevišti bojím. Pak přišel, že tam budou tři lidé a já, a protože bylo před prázdninami, říkám: jo. Text měl šíleně moc stránek, já si říkala: ježišmarjá, to je nehratelné, bude to trvat pět hodin! Nakonec jsem se to naučila a měla jsem ve smlouvě, že divadlo zajišťuje alespoň 30 repríz. A pak se to rozkřiklo a strhla se taková vlna, kterou nečekal nikdo. Já nejméně: kdo se bude chtít koukat na paní, jak tam běhá s taškou na zádech?

Hrdý Budžes popisuje nelehkou dobu. Jaká je ta naše?
Máme svobodu! Vím, že spousta lidí má spoustu problémů, ale já jsem velký optimista a stačí se podívat na Slovensko, kde občas hraju. Víte, když jedu ráno metrem do práce, tak vidím, že všichni ti lidé jsou oblečení, není tam nikdo bosý, všichni mají boty. Jsou evidentně najedení, nikdo nepadá hlady, ještě často dojídají bagety a mají s sebou ta drahá pití. Většinou si s sebou nesou nějaké kufříky, to znamená, že mají i práci. A v tom vagonu se směju jenom já, tak si říkám: to přeci není možné, že by všichni jeli na pohřeb? Nebo že jsou všichni smrtelně nemocní? Všichni mají přes 80 kilo, statní jsou. A já si říkám: Bože můj, proč se nikdo nezasměje? Vždyť se jim téměř nic neděje! Ta podivná přiboudlost mě pokaždé překvapí.

IVANA ŠIMÁNKOVÁ
s přispěním Václava Koblence
Ivana Šimánková je hlasatelkou a moderátorkou v Českém rozhlase České Budějovice

CELÝ ROZHOVOR najdete ve středečním vydání Českobudějovického deníku