Seděli tenkrát na podzim 2004 v jedné z hospod libanonského Bejrútu. Závazky žádné a touha najít nový smysl života. Tak se zrodil nápad vypravit se na cestu kolem světa. Tomáš Zajíc se z ní před třemi lety vrátil po 467 dnech. Malé ohlédnutí za putováním přináší výstava, kterou dnes otevřelo dačické muzeum.

Dvaatřicetiletý muž, v civilu auditor kvality v ČEZ, procestoval celkem 35 států. Když má říci, jaký ho nejvíc zaujal, první zmiňuje Írán. „Lidé nám tam nabízeli, abychom bydleli u nich doma, dávali rady, ptali se, jak to u nás vypadá, zajímali se o všechno. Mediální obraz této země je katastrofální,“ říká rodák z Dačic.

Cesta v číslech
Start - 21. 7. 2006
Návrat - 30. 10. 2007
Dnů na cestě - 467 dnů
Navštívených zemí - 35
Kilometrů celkem - 119 702
Náklady - 300 000 Kč



Svou pouť přibližuje v muzeu především na fotografiích. Každému státu věnuje jeden panel. Texty o zemích doplnil poznámkami z deníku, na nějž spotřeboval osm sešitů.


Jel na motorce i lodí

„Jsou to skutečně nádherné fotografie přírody, architektury, jídel i lidí, navíc ještě zajímavé příběhy. K tomu jsou na ukázku přiložené bankovky, vlaječky a různé suvenýry jako čepice, klobouky nebo masky. Je to precizní výstava, máme záměr nabídnout ji i jinam,“ uvedla ředitelka dačického muzea Marie Kučerová.

Aspoň prostřednictvím fotografií se tak návštěvník v Dačicích může až do 14. března vydat na stejná místa, která Zajíc viděl na vlastní oči.

Nadchly ho všechny vysoké hory a také indonéský národní park Komodo, v souostroví Malé Sundy. „To bylo jak jurský park, z toho jsem byl celkem u vytržení, palmy, hory, moře,“ vzpomíná.

Kromě ponorky a vrtulníku využil snad všechny dopravní prostředky: motorky, auta, lodě i letadlo. Někdy to byl ovšem docela adrenalin.

Například Karakoram Highway, spojující Pákistán s Čínou, která vede skrz hory a skály. „To bylo peklo, kvalita silnice žádná, lidé jezdí šílenou rychlostí a padají z těch útesů dolů, viděli jsme staré rozmlácené autobusy. To samé na jedné cestě v Bolívii, ta se dokonce jmenuje Silnice smrti,“ popisuje Tomáš Zajíc.

Na cestu vyrazil 21. července 2006. Jako start si s kamarády vybral Dolní Věstonice, coby jedno z nejdéle trvale osídlených míst na světě, údajně až 25 tisíc let.

Z praktických věcí nejvíc ocenil teplou vložku do spacáku a nepromokavý uzavíratelný obal. Ani nečekal, že mu tak moc pomohou. „Nejhorší počasí, co jsme zažili, byl tropický déšť v malajsijské džungli, zmoklo úplně všechno,“ líčí.

Nastaly samozřejmě i chvíle, kdy měl strach. Třeba když je odmítli pustit přes hranice z Barmy do Thajska, a oni je museli několikrát ilegálně přejít.

Cestu mu dodnes připomíná i pár drobných suvenýrů, jako modlitební kámen z Íránu nebo různé sošky. Rád vzpomíná na řadu věcí, mimo jiné přátelský přístup lidí ve všech muslimských zemích.

„Vyznávají asi jiné hodnoty než my – platí u nich host do domu, bůh do domu. Taky jsem si uvědomil, jak jsme hrozně bohatí, což lidem v Evropě nedochází. Byl to dobrý zážitek, ale zájemcům bych doporučil kratší dobu: pak se z cestování stává stereotyp, jako když chodíte do práce,“ shrnuje.

Více informací nalezene na adrese www.travel.xf.cz