Mladičká absolventka tanečního oboru pražské konzervatoře, tehdy se ještě jmenovala Puschmannová, se v roce 1956 stala sólistkou jihočeského baletu, kde působila víc než dvě a půl desítky let.


Pak ale přišla ona nešťastná událost při inscenaci Plameny Paříže, kdy tanečnici při dvojité otáčce do kleku praskl kolenní meniskus. Po roční rekonvalescenci se sice vrátila, ale sama cítila, že to už není ono. A tak jí šéf tehdejší opery pan Nosek nabídl místo nápovědy. Ani to nezačalo zrovna šťastně – její premiérou v nové, nezvyklé roli měla být Rusalka, a tu zhatil požár v divadelním sále Metropolu.


I když se k této práci v průběhu let na čas přidružila třeba funkce asistentky režie tlumočnice z němčiny, nápovědě zůstala Ingeborg Pavelková věrná dodnes. A jen ten, kdo to někdy zkusil, ví, jak náročná práce to je. Nejde jen o znalost textu a pohotovost, ale i o hudební dispozice, schopnost vnímat a sledovat hudební linku zároveň se slovy.


„Musíte být velice podrobně obeznámeni se scénářem, s texty postav i sousledností jejich výstupů. A pořád o pár slov, o větu před herci… Zejména těžké je to třeba v italštině, náročné už výslovností a navíc je i dost rychlá. Doma studuji celý scénář, klavírní výtahy, pouštím si cédéčka se správnou výslovností daných textů,“ říká rutinovaná nápovědka.


K mému údivu přiznává, že před každou novou inscenací má trému stejně jako herci, ač italských oper už má za sebou slušnou řádku. Ve své profesi musela vniknout nejen do tajů italštiny a její výslovnosti, ale například oprášit i znalosti z ruštiny, když se hrál třeba Oněgin, či zvládnout němčinu, z níž má i státnici.


A kolik bylo všech „odnapovídaných“ operních představení dohromady, už ani raději nepočítá. A tak, třebaže z každého potlesku publika ho kousek náleží vždy i jí, dneska si Ingeborg Pavelková zaslouží pro změnu aplaus sólový – a jistě hodně dlouhý…