Překladatelka Ivana Bošinová žije už s dvouletou přestávkou osmnáctým rokem ve třistatisícovém syrském městě al-Lázikíja, a jak sama říká – žije se jí tam dobře. Její cesta do země vedla přes bývalé východní Německo, kde studovala ekonomiku a kde se také seznámila se svým arabským manželem. „Odejít jsme se rozhodli ještě před revolucí, to už jsme měli dvouletou dceru. První rok pobytu pro mě byla taková prodloužená dovolená, protože tam je stále teplo a každý den se probouzíte do modrého slunečného dne,“ posteskne si nad nevlídnou letošní zimou strávenou pod šedou jihočeskou oblohou třiačtyřicetiletá Bošinová. Ačkoli mezi svými kamarádkami a známými najde mnoho muslimek, křesťanský původ manžela a jeho rodiny chápe jako relativní výhodu ve společnosti, která je převážně muslimská. „Nahlížení na svobodu ženy je podobné našim západním zvykům, přesto jsem se za dobu také přizpůsobila. Převzala jsem určité modely chování nebo denního režimu, které jsou tam za staletí vytvořené. Například styk s vnějším světem, který zajišťuje muž, takže žena – pokud nechce – nemusí ze svého světa vyjít ven. Tak třeba nákupy - u nás chodil nakupovat tchán, a když děda zemřel, obstarává je manžel. A to i proto, že místní bazary jsou dost špinavé, prostředí není pro ženu příliš příjemné,“ chválí zavedenou tradici, kterou se partner podílí na chodu domácnosti Ivana. Dodává, že pokud odjede její manžel za prací do Damašku na delší dobu, samozřejmě jezdí za nákupy ona. Ty však mají poněkud jinou podobu než u nás a Ivaně se pak někdy časem vžitá vstřícnost a sdílnost stává v Česku přítěží. „Když jdu na trh nebo jsme ve městě, začnu si s prodavačkou hned povídat. Ta reaguje spíš tím, že se odtáhne. Jsem zvyklá smlouvat o cenách a bavit se o zboží, to patří v Sýrii k rituálu,“ vypráví s úsměvem o zvycích v zemi obchodníků Ivana. Další předností, kterou by uvítala nejedna česká hospodyně, je fakt, že každá rodina střední vrstvy si najímá paní na úklid. „ Dochází každých čtrnáct dní, všechno vycídí, takže vy to jen udržujete. Je to fajn, vím, že o byt se někdo stará, i když tam nejsem,“ říká Ivana.

Více v úterních novinách.