Komik a muzikant Josef Alois Náhlovský (nar. 1953) trénoval na hereckou kariéru tím, že učil český jazyk. Dnes už by se ke své původní profesi a do džungle před tabulí nechtěl vrátit. Spolu s Karel Šípem se představili před několika dny v Českých Budějovicích v pořadu Všechnopartička. Před vystoupením zavzpomínal na dětství krásného dítěte, učitelování a prozradil, že chystá nový televizní pořad.

Nezmohla vás daleká cesta republikou ze severu na jih?

Přijel jsem z Ústí nad Labem a na cestu do Českých Budějovic jsem se opravdu těšil. Vyjel jsem v půl jedné a přijel jsem v pět. Co vám mám povídat, je to čtyři a půl hodiny. U Tábora, kudy běží liška k Táboru, asi někdo pořád běží, protože je to tam pořádně zacpané. U Plané jsme stáli skoro hodinu. Byla by sem do jižních Čech potřeba dálnice. Musím říct panu ministrovi dopravy, ať s tím něco udělá. Dostavbu dálnice sem do jižních Čech rozhodně radím nezarazit, ale dodělat.

Pocházíte z průmyslového severu, kde bývalo velmi znečištěné životní prostředí. Obyvatelé proto dostávali takzvané pohřebné.

Pohřebné bylo pět tisíc korun, lidé na něj pořád vzpomínají a rádi by ho zase dostali. Byla to úlitba bohům. Dnes je na severu ovzduší vyčištěné. Nikoliv díky státu, ale kvůli tomu, že zde zanikl chemický průmysl. Chemičky už jedou jen na deset procent toho, co dřív. Díky ekonomické situaci se vyčistilo ovzduší, takže je tam teď fajn. Já ale na severu bydlím už jen částečně, protože jsem si pořídil baráček v Luhačovicích a kde často pobývám. Správný šašek má umřít v lázních.

Rád bych chtěl v Luhačovcích udělat seniorský dům pro vysloužilé umělce. Pokusím se ho založit ještě dřív, než půjdu do kytek. Stále totiž zjišťuji, kolik lidí z naší herecké, muzikantské a malířské branže umřelo osamocených. Ti lidé by se mohli pořád ještě prezentovat, hrát pro lázeňské hosty a navíc by byli pohromadě. V Itálii takové domy jsou.

Seniorský dům pro vysloužilé umělce by byl fajn. Mohli by si hrát muzičku, divadýlka, měli by i vděčné diváky, protože do lázní jezdí starší lidé, kteří by se na ně rádi přišli podívat. Spojili bychom příjemné s užitečným a bylo by to hezké.

Všiml jsem si, že tady v zákulisí Metropolu se pohybujete jako doma. České Budějovice dobře znáte, že?

Jezdili jsme sem pravidelně s Fešáky hrávat každý druhý měsíc, pak jsem sem jezdil léta s panem Josefem Mladým. Ale už deset roků mě do Českých Budějovic nepozvali, tak jsem myslel, že jsem tady někomu něco udělal nebo někoho urazil. Karel Šíp tady nebyl také asi deset let, proto jsme rádi, že se na nás konečně naši oblíbení českobudějovičtí diváci přijdou podívat.

Jak jste se poznali s Karlem Šípem a jak dlouho spolu vystupujete?

S Karlem Šípem se známe třicet let, je to jeden z mých nejlepších kamarádů, občas spolu jezdíme i na dovolené. Před osmi lety jsme si řekli, že spolu uděláme program, a teď máme už třetí. Jeden se jmenoval Sanatorium, druhý Blázinec a třetí Všechnopartička. První dva pořady byly divadelní, ten poslední je spíš povídací, taková Všechnopárty s jedním hostem. S tímhle programem teď objíždíme české i slovenské kraje. Na Slovensku máme výborné publikum a rádi tam jezdíme. S Karlem se mi pracuje výtečně. Z lidí, co dělají talk show v televizi, je pro mě nejpřijatelnější. Je chytrý a moudrý kluk, má laskavé a hodné oči. Svého hosta nechce utopit, ale naopak chce, aby jeho host vynikl. To by mělo být v talk show hlavní. Někteří se totiž snaží hosta trošku zesměšnit, sami exhibují, ale to Karel Šíp v žádném případě nedělá. Už jsem byl v jeho Všechnopárty čtyřikrát a teď jdu na silvestra popáté. Tématem bude láska a vůbec nechápu, proč si vybrali zrovna mě.

Asi proto, že máte rád lidi. Vy jste měl být ale učitelem, že?

Původním povoláním jsem skutečně učitel českého jazyka a dějepisu. Učil jsem ale jen rok, abych vrátil socialistickému státu, co vrazil do mě a do mého vzdělání. Ze slušnosti jsem odučil rok, pak mi ale učení trošku znemožnili. Tak jsem šel do kultury a myslím, že jsem udělal dobře.

Učil jsem v letech 1977 až 1978 v Litoměřicích na všeobecném učilišti, kde se připravovaly budoucí prodavačky, kadeřnice, švadleny. Bylo krátce po Chartě 77, jednalo se o velmi těžké období. Nosil jsem dlouhé vlasy, džíny a už kvůli tomu, jak jsem chodil a vypadal, jsem měl velké nepřátele. K nim patřil krajský inspektor a další, kteří mě ze školství nakonec slušným způsobem dostali.

Učil jsem český jazyk a bylo to moc pěkné. Vzpomínám na to dodnes. I po desítkách let se zúčastňuji večírků, které jsou moc fajnovým setkáním s mými tehdejšími žačkami.

Na učitelování vzpomínám velice rád, protože učení s hereckým povoláním velice souvisí. Každý učitel je herec, který přijde před publikum, před své žáky. A musí odehrát sólovou hodinu. Je smutné, že málo placenou.

Vzpomenete si, k čemu jste jako dlouhovlasý pedagog žačky vedl?

Vodil jsem je k památníku Karla Hynka Máchy, který byl Litoměřičák, jezdili jsme na exkurze do nedalekého Terezína. Vedl jsem děti k četbě. Je divné, že dnes stále dostávají povinnou četbu, balík knih, který musí přečíst. Myslel jsem, že už to je překonané. Když jsem učil češtinu a literaturu, nechal jsem žáky vybrat si literaturu podle svého gusta. Nenutil jsem je číst F. L. Věka, protože jsem věděl, že už je to pro ně pasé. Trochu jsem je navedl na moderní literaturu, která ve světě letěla. Kupodivu holky, které jsem učil, po knihách sáhly a zjistily, že jsou o životě, o alkoholismu, o drogách.

Teď vás místo očí žáků sledují lidi, kteří se přišli bavit. Doporučil byste učitelům, aby šli jako vy ze školy raději do kultury?

Doporučil bych jim, aby stáli pevně za svým. Učitelské platy jsou opravdu velmi smutné. Učitelé, aby se uživili, mají další dvě tři práce navrch, což je tragické. Každý jim závidí dva měsíce prázdnin, ale nikdo si neuvědomuje, že učitel, který učí, má jednak práci ve škole a pak ještě musí doma dělat přípravu. A navíc jim práci ztěžuje zlobení dětí.

Vydržet s dětmi je náročné. Pozvali mě na předávání Zlatého Ámose pro nejlepší učitele, kterého si vybraly děti. Vybrali mě proto, že jim jméno Josef Alois Náhlovský připomínalo Jana Ámose Komenského. Moderátor se mě ptal: Určitě máte nějakou pedagogickou poučku, kterou byste doporučil dnešním pedagogům. Zeptal jsem se, jestli má slova nevystřihnou, a oni, že ne. Tak říkám: Děti je třeba bít a strašit. A bylo ticho, akorát se ozvalo lup, jak upadl ministr školství na záda. Pak se všichni zasmáli.

Trochu to přeháním, ale dnes si děti opravdu dovolují úplně všechno. Mají nahrávací telefony, natáčejí si učitele a pak je perzekuují. Vydržet s nimi je někdy opravdu těžké. Jinde ve světě učitelům dokonce vyhrožují, že je zabijí. Už i u nás se stalo, že žák pobodal učitele. Kde to jsme? Nějaká přísnost by na školách měla být. Benevolentní zákony, které u nás jsou, by mi nevyhovovaly. Nikdy jsem ve škole nikoho nebil, ale měl jsem přirozenou autoritu. Dneska už ji bohužel na středních školách a učilištích učitelé nemají a to je smutné. Rodičům je to jedno, jen musejí shánět peníze. Dnes se žije úplně jinak, než se žilo dříve. Žijeme naprosto svobodně, ale svoboda by měla mít i ve školství nějakou hranici. Není možné, aby žáci byli nad učitele. To je hloupost. Proto také učitelé utíkají ze školství a učitelky jsou tam mezi dětmi nemožné, takže jsou chudáci, vlastně chudačky.

Herecká práce je určitě příjemnější. Považujete se za šaška, za baviče?

Termín bavič vymyslel kamarád Karel Šíp, a už nám tu nálepku nikdo neodpáře. Mně to připadá dehonestující – bavič zní stejně jako topič nebo lepič. Považuji se za klasického komika. Vždycky jsem byl a zůstávám komik. Teď jsem hrál dva roky v ústeckém Severočeském divadle opery a baletu krásnou roli Čochtana, za kterou mě pochválil i pan Jiří Suchý. Dělám ho trošku jinak než Jan Werich, po svém. Role mě bavila, mohl jsem si ho dělat jak chci, režisér mi nechal naprosto volnou ruku. Každé představení bylo úplně jiné, improvizační. Bylo to bezvadné.

Byl jste komikem už od dětství ?

Byl jsem velice krásné dítě, mě si rodiny dokonce půjčovali. Byl jsem plačka, vykutálené dítě, chodil jsem za peníze brečet na funusy. Ale jinak jsem byl introvertní, tichý chlapec. Kolem desátého roku si ale příroda řekla: Dost, kamaráde, moc tě vymodelovali! Najednou se to nějak zvrtlo a já začal mít zábavný ksicht, což se automaticky přeneslo do mého chování. Na střední škole už jsem byl komik. A na ústecké fakultě jsem už byl super komik. Měl jsem i kapelu, dvě divadla, a přitom jsem se dobře učil, měl jsem prospěchové stipendium.

Protože začíná advent, nemůžu se nezeptat: Jak prožívalo velice krásné dítě Vánoce?

Na Vánoce vzpomínám velice rád. S bratrem jsme měli takového zvláštního tatínka, který velice často pil. Na Vánoce mu vždycky všechno přišlo líto, tak nám vyhodil stromek z okna. S bratrem jsme pak pokaždé měřili, kam až daleko dohodil. Tatínek byl taková Špotáková. Měli jsme z toho tenkrát srandu. Vždycky hodil o metr dál, zlepšoval se. Pro nás to bylo výhodné, poněvadž jsme šli ven všechno vyhozené posbírat a hned jsme jedli cukroví. Zatímco jinde museli čekat do Tří králů, my už měli 26. prosince sežráno. Každé dětství i každé Vánoce mají něco. Vánoce byly vždycky hezké a jsou hezké pořád. Mám Vánoce rád. Protože můžu jíst a jídlo je můj velký koníček, dokonce i sám vařím. Vánoce mě baví. Všechny svátky mě baví. Jen práce mě nebaví.

Ale to asi nebude tak úplně pravda, vždyť rozesmávat lidi vás baví.

Dnešní doba je taková, že se člověk musí pořád ohánět. Někdy jste nahoře, někdy dole. Nejdříve byly v televizích samé zábavné pořady, pak najednou utrum. Teď jsou zase samé seriály a reality show, a za chvilku zase bude utrum, protože se jich lidé přejedí. Všechno se v koloběhu vrací. Když to dobře dopadne, možná budu mít svůj vlastní pořad na ČT1. Říkám mu pro sebe pracovně malá česká kapesní revue. Nebyla by to estráda, ale literárně-kabaretní útvar. Dnes kritici vidí scénku a už volají – estráda. Ale neuvědomují si, že estráda je starý řecký dramatický útvar, který má svoje opodstatnění. Estráda může být dobrá, špatná, může být i výborná. Když je postavená na myšlence, má ucelený děj a kvalitní umělecké zastoupení, nemusí být špatná.

Naštěstí je pořád co dělat. Mám bigbeatovou kapelu, takový Pigbeetek. Hrajeme staré pecky i vlastní písničky. Hraji v kapele na kytaru a též pěji. Miluju starou americkou bluesovou muziku, blues já můžu.

Moje přítelkyně je malířka, jedna ze špičkových portrétistek. Maluje moc hezky. Mně také velmi krásně namalovala, takže mám velký nádherný portrét. Až umřu, bude obraz opřený o mou rakev, tak si ho potom všimněte.

Josef Alois Náhlovský: Narodil se v roce 1953 v Lomu u Mostu. Vystudoval český jazyk a dějepis, učil český jazyk a literaturu v Litoměřicích. V Ústí nad Labem později začínal jako moderátor s Petrem Novotným u hudební skupiny Fešáci. Později vystupoval s Josefem Mladým, dnes spolupracuje i s Karlem Šípem. Napsal knihu Krušnohorská kronika. Žije střídavě v Ústí nad Labem a Luhačovicích.