Kdo by však očekával historickou hru, byl by zklamán. Od pamětníků zaznělo jen několik výroků, jakýchsi předznamenání výtvarně-pohybové performanci. Osudů lidí na statku se lze dotknout spíš skrze atmosféru. Poválečné roztančené uvolnění tak postupně tone do komunismem huštěného mrtvolně-alkoholového oparu. Stále víc se lidé mění v dobytčata a především v koně.

Karnevalová přeměna - karnevalovost je jedním z rysů představení a snad i koncepčním prvkem Continua - je dokreslena samotnými diváky, kteří jsou v průvodu, sami jako stádo, taženi statkem a 'při cestě' je doprovázejí další výjevy. Po stodolách a sýpkách se soukáme vábeni hudbou a zpěvem, za námi vždy zapadnou vrata a cesta zpátky je tak (nejen symbolicky) vyloučena.

Doba vymknutá z kloubů a lidé-koně do úmoru a nesmyslně robotující, chycení v pastích, z nichž utéci je možné jedině po hlavě. Předtím však, na hladině rybníka, snad pro výstrahu, zastřelen je ten, kdo by rád utekl. Děti v představení, snad obměna generací, dvakrát se objevují na scéně, než nás z ní, již přímočaře, vyvedou ven, pryč ze statku, ven, kde skotačí (možná, že ve smrtelných křečích) poslední kůň, který přežil, vlastně jen kostra a stín toho, co tu kdysi bývalo.

Ze všech scén se mi nejzdařilejší jevila na sušce sehraná stínohra v koňském lazaretu, snad porodnici, snad špitále ve věznici. Nemocná doba tu bezcitně a chladně uložila na ocelové postele ty, kterým ještě kolovala v žilách krev.

Příliš mnoho snad

Kromě postelí v závěru je tu od počátku přítomen ještě jeden symbol totality. Snadnost proměny obyčejného telefonu v nástroj totalitní moci popsal v minulosti už kdekdo. Havlovi Pižďuchové si skrze něj dokázali také vyřizovat účty.

Po představení ve mně zůstalo příliš mnoho snad. Ne všechny pohybové kreace působí jako organická součást celku, ne všechny fantazie tvůrců jsou sdělné - opět zejména jevištní tance (někdy doslova gymnastická prostná). Jako dekorace hodná označení kýč působí scenérie s figurami koníků tažených přes zelený rybníček, jimž v protipohybu útíká ze scény emigrant, který je zastřelen hlídkou. Tuto scénu glosovala jedna z divaček slovy: „To je přímo krásný!“

„Přímo krásných“ prvků naštěstí hra mnoho nemá. A tak, ač příliš symbolická, zůstává zajímavou, karnevalizovanou vzpomínkou na velké i malé dějiny lidí z Rábína. A mezinárodní hudební doprovod snad Rábín konkrétní pomáhá přetvářet v Rábín abstraktní.

Většina z nás aspoň kousek z té historie žila. A nepřímo se dotýká každého. Když o ní budeme chtít vyprávět, možná to také bude rej maškar. A možná to taky bude nakonec umění.

Hodnocení Deníku: 80%

TOMÁŠ VEBER
Autor je spolupracovníkem redakce