Malovaná historická Číše Petra Voka z Ateliéru skla Milana Frajta je symbolem jihočeské literární ceny, která se ve čtvrtek již pošesté předávala v obřadní síni českobudějovické radnice. Toto ocenění uděluje jihočeská Obec spisovatelů za celoživotní literární dílo. Letošním laureátem se stal spisovatel a publicista Jan Nouza, který žije a tvoří v Lužnici na Třeboňsku. Přířadil se tak ke svým předchůdcům z minulých let, jimiž byli Věroslav Mertl, Milena Brůhová, Petr Pavlík, Ludvík Mühlstein a Jan Bauer.

Jan Nouza miluje jižní Čechy a je hrdý na své jihočešství, které jeho rod dokazuje „po meči“ už od roku 1590. Snad i to hrálo později roli v rozhodnutí pokračovat ve psaní kroniky obce, která patří k těm opravdu nejpečlivěji vedeným.

Začal v roce 1965

Úraz při hodině tělocviku na hornickém učilišti v Meziboří u Litvínova, kam jako 15letý nastoupil, však nasměroval jeho život nečekaným způsobem. Několikaleté putování po operačních sálech a rehabilitačních zařízeních jej nakonec trvale posadilo na invalidní vozík. Ale nestěžuje si a našel cestu, jak uplatnit své schopnosti a pomáhat druhým. Začal psát o svých zkušenostech a prožitcích, ale i o osudech druhých, kterým život rozdal problematickou kartu, o lidech zdravotně postižených.

První povídku publikoval v roce 1965 a o třináct let později svou první knihu. A následovaly knihy další, ale také stovky povídek, fejetonů, reportáží, rozhovorů a článků pro tisk a rozhlas. Mimo jiné je i autorem filmové novely, scénáře pro televizní dokumentární film a zhruba rok fungoval jako záskok za Jana Potměšila v televizním pořadu Klíč. Mezi čtenáři si vydobyly oblibu i jeho knihy jako Z návsi je k nim blízko, Námluvy s jezevčíkem, Rytíři naděje, Amor na útěku nebo Třeboňsko v obrazech. Jeho povídky se objevily i v antologiích Století lásky a nenávisti, Měsíc ve dne či Každý běží svou míli. Některé z nich byly navíc přeloženy i do němčiny, polštiny či ruštiny.

„V roce 1986 jsem se oženil, stal jsem se pyšným otcem a v těchto dnech dokonce i podruhé dědečkem,“ dokresluje svůj životopis. A o tom, že si Jana Nouzy v Lužnici váží a věří mu, svědčí i skutečnost, že po roce 1989 pracoval tři roky ve funkci místostarosty.

Číše Petra Voka ovšem není zdaleka prvním oceněním jeho práce. Zařadí se k čestnému uznání za prvotinu Z návsi je k nim blízko, k Ceně ministra zdravotnictví Za dlouholetou práci ve prospěch lidí se zdravotním postižením, k Ceně Jiřího Wolkera za román Nezůstat sám či k publicistickým oceněním od Vládního výboru pro zdravotně postižené.

Vždy a všude ale jsou pro Jana Nouzu na prvním místě lidé, zejména lidé, kteří potřebují podporu a pomoc společnosti. Ví, co pro ně znamenají vztahy s okolím, podpora rodiny a blízkých a při každé příležitosti znovu a znovu zdůrazňuje, jaké štěstí v tomto směru potkalo právě jeho.

„Celý život potkávám skvělé lidi a taková setkání jsou pro mne honorářem, který vám nevyplatí žádná účtárna na světě,“ říká skromný a nadmíru empatický spisovatel, který se zdráhal uvěřit, že by Číše Petra Voka byla letos udělena právě jemu. Jeho okolí však je přesvědčeno, že právě on si takové ocenění plně zaslouží.