Na jedno z jeho podzimních vystoupení se mohou těšit také studenti českobudějovického Česko-anglického gymnázia, kam se chystá s novým programem již 29. října.


Ke kytaře a ke svým písničkářským spanilým jízdám se vrací téměř po roční pauze, kterou podmínily zdravotní problémy způsobené loňskou autonehodou. Tehdy na křižovatce do jeho auta narazil jiný vůz a Janova zranění si vyžádala následně operaci, při níž mu byla meziobratlová ploténka nahrazena kovovými implantáty a čtyřmi osmicentimetrovými šrouby. Zůstaly mu ošklivé vzpomínky a částečné ochrnutí nervů v pravé noze.


Ačkoliv verše psal Jan dávno, již v dobách Karlovy emigrace, k jejich využití v písničkové formě ho přivedl až v porevoluční etapě písničkář Pepa Nos. „On mě doslova nutil k tomu, abych své písničky hrál i na veřejnosti, hecoval mě a přesvědčoval, abych neztrácel víru, že v písničkářství ještě něco dokážu. Dával mi sílu a potřebnou podporu pro hraní,“ říká Jan o svém parťákovi, se kterým pak začal před devíti lety vystupovat nejen po školách. Díky rozličným názorům na programovou skladbu pořadů pro studenty se však po pěti letech jejich cesty rozešly.


Také Jan, stejně jako kdysi jeho populární bratr Karel, vnáší do své tvorby jakousi samozřejmou pečeť rebelantství, štiplavou ironii, ale i lidské porozumění pro chyby druhých.


Nezůstal jen u toho, jeho tvůrčí paleta zahrnuje i jemnější, poetičtější nuance včetně například milostné poezie a stejně laděných písniček.


„Karlova popularita má dodnes pro mne dvě stránky. Na jedné straně mi usnadňuje cestu k posluchačům, na straně druhé vysoko nastavuje laťku, podle níž jsem posuzován. Také někteří skalní Krylovci mi mají za zlé, že vůbec vystupuji, jako bych parazitoval na Karlově slávě. Jenomže já jsem nikdy nechtěl brášku vymazat nebo nahradit. Vadí mi jen, že někteří renomovaní lidé, kteří dělají podobné programy, doslova lžou a vymýšlejí si nesmysly o věcech mě důvěrně známých. Já své pořady sestavuji z vlastní tvorby, z vyprávění o tom, jak to kdysi bylo nejen s Karlem, se mnou a naší rodinou, ale vůbec v dobách totality. Nemůžeme přece jen tak onu dobu čtyřiceti let vymazat tím, že o ní nebudeme mluvit… A jen občas zařadím jako bonbonek nějakou Karlovu věc. Musím ale přiznat, že kdyby Karel žil, nikdy bych se písničkářem nestal,“ konstatuje Jan Kryl, jehož současnou tvorbu hlouběji definuje jeho poslední CD s názvem Jsem sám, které je poměrně dost odlišné od předchozího alba s titulem Krédo.


Krylovy pořady prolínají nejen hudební výchovou, češtinou, ale i občanskou naukou. Navíc nejsou suchopárné, ale světu současných mladých lidí velice přístupné. On sám přiznává, že je mu bližší komornější prostředí a vystoupení, kde má přímý kontakt s publikem.


„Studenti jako posluchači jsou skvělí, i když většinou ještě nejsou zvyklí komunikovat touto formou, poslouchat texty, vnímat poezii… Potřebují ale jen nastartovat. Mám s nimi ty nejlepší zkušenosti a vůbec nemám o mladou generaci strach. Jsou prostě jiní, a to je dobře. My také byli jiní než naši rodiče a oni zase než jejich rodiče – třeba v době hippies, Beatles… A na to nesmíme zapomínat!“