Konečně prostor! vykřikne nadšeně 
v pátek dopoledne Věra Hlaváčková. Po 13 zkouškách se totiž herci, které šéf jihočeské činohry Martin Glaser obsadil do Oidipa, poprvé objevují na jevišti.

Režisér si nese ke stolku na kraji scény hrnek s čajem, vedle položí poznámky a hned se nadechne k prvnímu povelu. „Pojďme zkusit, jako že Ondra je prdnutý na zem," volá. Energie, s níž potom dává připomínky, je veliká: šermuje rukama, akčně chodí i mluví.
Obdiv patří ale hlavně hercům. Dialogy zní několikrát 
a z takové hádky Oidipa s Kreontem je úzko i napotřetí. Stejně jako když se Jan Hušek, představitel hlavní role, obviňuje: To já, já špiním lůžko mrtvého rukama, kterýma byl usmrcen! Anebo spílá: To tvoje věčné dobro, Iokasto, mě sžírá odedávna!

A právě kvůli obsahové náloži si všichni pomáhají humorem. Někdy jen pozorovateli cuknou koutky, když slyší nechtěně vtipný komentář typu To je paráda, jen tý nenávisti je tam málo. Jindy je fór zcela záměrný. „Oidipus by měl vyjádřit asi toto: Kreón na mě nastražil pana Šporcla (hraje věštce – pozn.red.), 
a o něm jsme si mysleli, že je slušný člověk," odbourá Glaser Hlaváčkovou. Později se zase herečka směje, že má dobrá záda, tak ať na ni klidně Hušek mluví, když je otočená.

A stále se z jeviště doslova valí emoce. V jedné chvíli se Hušek vytrhne z červené šály Hlaváčkové tak prudce, že mu spadnou brýle. Ale místo aby je hledal, hned se nakloní ke kolegyni: „Jsi celá?" Ta situaci odlehčí: „Neboj, nejsem zase tak křehká."

Šála, jíž Glaser s nadsázkou říká zlopověstný červený hadr a která symbolizuje i krvavou řeku, je mimochodem dokladem, jak divadlo šetří. Jde totiž o zbytek jedné kulisy z Macbetha.

Režisér připomíná papiňák, tolik toho chce hercům sdělit. „Teď jsem lovec gest, všechno hezké si zapisuju. Poznámky nosím v hlavě, k tomu mám tisíce lístků a notýsek," vysvětluje o přestávce.

Dost práce má také Lenka Mejstříková, která se stará 
o nápovědu. Stále ve střehu 
a připravená. „Text je hodně temný, tak mě zajímá, jak bude představení vypadat. Se zájmem se dívám na herce, jak se s tím potýkají," popisuje.

Potýkají se zdatně. Jen jednou padne výtka, že to byl 'kolovrátek', jinak se jde hlavně po detailech slov a gest. Hned na úvod prosí Glaser Ondřeje Volejníka, aby tam úsměvu nechal tak deset procent. Jindy zase mluví, byť s vtipem, 
k Huškovi: „Klidně si vztek vylej na Pavlovi (Oubramovi –  pozn.red.), protože u Kreonta jsi to nestihl, jen si s ním mrsknul jednou o zem."

Při výstupu, v němž si chce Iokasté odvést Oidipa do ložnice, je čas pro další vtípky.
Hlaváčková: „Taky mám chuť vlézt do postele."
Glaser: „Jasně, pětistránková předehra a pak šu..... Ale ne jak v romantickým filmu, já chci zvířata, ne koťátka."

Čtenář estét nechť odpustí, ale na zkoušce se opravdu nemluví čtyři hodiny jen spisovně. Je třeba upustit páru, navíc takové slovo s*áč zní věru jinak než plantážník.

Vpravdě úžasné je pozorovat práci herců s mimikou. Jak se promění tvář Hlaváčkové, když zjistí pravdu o Oidipovi, jak hlubokou bolest dokáže rozehrát, dlouhé vteřiny ticha dusí. A i v okamžicích zdánlivé pohody musí být cítit zlo. „Teď jste tři šťastné optimistické bytosti, ale pořád myslete na to, že štěstí vyvěrá z pekelných kořenů. Abychom nevyhodili těch 50 minut předtím," upozorňuje režisér.

Slovo 'temné' slýchá novinář píšící o Jihočeském divadle často. Tentokrát je ovšem naprosto patřičné. Viz  způsob, jímž režisér své herce chválí:  Je to strašný, je to hrůzný, dík!