Obrazy Dimitrije Kadrnožky visely na EXPO vedle Matisse

"Narodil jsem se v Kroměříži 29. října 1923 asi hodinu po půlnoci. Tatínek z toho byl špatný, protože jako ruský legionář doufal, že se mu narodím zrovna 28. října na den výročí vzniku republiky. Proto pak lamentoval: To si nemohla maminka trochu pospíšit? Kdybych se tenkrát  narodil o hodinu dřív, měl by mnohem větší  radost.

Dimitrij se jmenuji po tatínkovi, který svoje druhé jméno, prvním bylo Jan, dostal v ruském zajetí. Když se  totiž zajatci dali pokřtít a přijali pravoslaví, měli se lépe. Tatínek se narodil v roce 1894, šel do války ve dvaceti letech 
a už v roce 1915 se ocitl v ruském zajetí. Vstoupil pak do legií, kde kamarádil i s pozdějším generálem Ludvíkem Svobodou. Bojoval v Rusku 
a já byl na tátu, na hrdinu od Zborova, hodně pyšný. Všechny metály, které po tatínkovi zůstaly, mi ale někdo ukradl.

Tatínek hrával krásně na housle, maminka Jarmila zase na klavír. Jako dítě si vzpomínám, že u nás v sobotu po obědě vždycky maminka sedla ke klavíru, tatínek vzal housle a já poslouchal, jak hrají. Bydleli jsme tenkrát na Slovensku v Lučenci, tatínek byl majorem a sloužil na letišti v Piešťanech. Byl velitelem regimentu, létal a dělal pozorovatele. Tragicky zahynul  roku 1932 v pouhých osmatřiceti letech a my se pak přestěhovali do Prahy.

Vzpomínám si, jak jsem odmalička maloval a pořád sháněl tužky a pastelky, abych mohl kreslil. S olejem jsem začal už v devíti nebo deseti letech, maloval jsem koně, moře a krajiny a to mi zůstalo.

Na gymnáziu jsme pak spolu s Olbramem Zoubkem měli dobrého kantora. Jmenoval se Kužela, chodil k profesoru Otakaru Španielovi a vychovával nás ke kumštu. Maturovali jsme ještě za války, a když jsme pak po válce dostali české vysvědčení, tak nám řekl: Kluci, už jsem vás přihlásil na akademii. Začal jsem tam chodit a tak se stal malířem.

Na škole s námi po válce kantoři zacházeli jinak, nebyl to profesorský vztah, ale přátelský. U kantora, k němuž  jsme chodili, jsme si dělali, co jsme chtěli, jen jsme pilně museli dělat akt nebo portréty. Kreslili jsme každý den, ale nebylo to na škodu, protože se člověk naučil pořádně kreslit. Bez řemesla to nejde.

Z akademie mě tenkrát vyhodili, protože jsem měl incident s rektorem Vratislavem Nechlebou. Přešel jsem proto na uměleckoprůmyslovou školu k profesoru Antonínu Strnadelovi. Chodil tam i Bořivoj Lauda tady z Českých Budějovic, dnes jsme z ateliéru živí už snad jen tři, ještě s Jarmilou Kalašovou.

Pak jsem nastoupil jako asistent na Akademii výtvarných umění k profesoru Františku Trösterovi, který dělal divadelní architekturu. Byl to zhrzený malíř, rád by sice maloval, ale musel se živit, a tak dělal právě architekturu. Od svých žáků chtěl, aby uměli malovat a nedělali jen architekturu, že to prý je pravítkové umění. Jezdili jsme s ním malovat do jižních Čech, do Putimi a Písku, 
a tehdy jsem k tomuhle kraji hodně přirostl.

Tady na výstavě mám dva obrazy z té doby. V roce 1967 byly oba vystaveny na EXPO 
v Montrealu, kde visely vedle prací Henriho Matisse. Na to jsem pyšný dodnes, a to víte, že jsem si je musel nechat.

Je zde i můj autoportrét. Maloval jsem ho ještě na akademii, než jsem šel na vojnu. Už ani nevím, komu jsem ho tenkrát věnoval, asi nějaké kočce. Autoportréty jsem tenkrát maloval hodně, protože je po nás chtěli. Na malování jsou dost obtížné, těžší než portréty, musíte se dívat 
a kontrolovat, takže jste pořád v pohybu.

Často a rád jsem jezdíval na sympozia do Nových Hradů, které trvaly asi deset dní, scházeli jsme se a vládla při nich krásná atmosféra. Ze začátku jsem chodil po krajině 
a dělal si studie, ale pak se mi naskytla možnost vyřizovat si zde otázky mého malování. Zúčastnil jsem se třinácti sympozií a na každém jsem namaloval tak šest obrazů.

Výstava se mi líbí, ne snad kvůli obrazům, že jsou mé, ale že je hezky připravená. Jsou zde i obrazy, které bych dnes maloval jinak, ale už je to jedno. Nestydím se za ně, to bych lhal. Myslím si, že nejsou zase tak špatné…   Nerad říkám, že umět malovat je něco zvláštního. Jistě, musíte mít k malování nějaký vztah nebo nadání, to všechno je možné, ale musíte se téhle činnosti věnovat denně. Picasso říkal: Přijdu do ateliéru a kreslím, den co den třeba dvě hodiny.

Malování vás musí uklidňovat. Kdybych nemaloval,  tak už tady nejsem. Malování mě drží na nohou, takže pořád maluji. Jsem takový fanatik, že každý den přijdu do ateliéru a namaluji minimálně jeden pastel. U malování si povídám, připadám si jako cvok. Jsem sám a povídám si, že takhle ano, nebo takhle ne.

Maluji tak, že mám předem představu, která se ale na plátně vyvíjí. Udělám flek, na který musím nějak reagovat. Vím, co chci asi udělat, ale nevím to přesně. Dozvídám se to až ve spolupráci s plátnem, při dialogu mezi ním a mnou. Pro mě je to tak, že si s plátnem povídáme, a tím vzniká obraz."