Ještě musím užít života, dokud jsem mlád, říká Jiří Suchý ze Semaforu

Jihočeský víkend prožil Jiří Suchý ze Semaforu. V pátek 26. června hostoval v českobudějovickém Kabaretu U Váňů, který nyní uvádí jeho absurdní hru Kam se poděla Valerie?, 
v sobotu zpíval na festivalu Okolo Třeboně, kde ho doprovodil jihočeský Restaurační kvartet (Vladimír Šamalík - banjo, foukací harmonika, Jiří Mach - mandolína, Vít Zavadil - baskytara.). „Práce je moje největší zábava i choroba,“ říká 83letý Jiří Suchý.

Jak se zrodil váš vztah k Edovi Váňovi a ke Kabaretu U Váňů?
Vím, že mě pozval na své Divadlo pro 111. Bylo mi moc sympatické, příjemné, připomínali mi moje začátky. Jednoho dne mě informovali, že zrestituovali v Českých Budějovicích vilu, že tam budou mít divadlo a že by chtěli uvádět semaforské věci, ale upravené, s vlastními písničkami, vzít je jako námět. Já říkal: proč ne. Oni to uskutečnili, a nejenom to: za rok zase
a dnes je to snad 20. semaforská inscenace, kterou si přepracovali k obrazu svému. Vždycky nás zvou, tak když nám skončí sezona, jezdíme se podívat, co dělají.

Teď Kabaret U Váňů nasadil absurdní hru Kam se poděla Valerie?, na kterou jste jako hosté přijeli v pátek 26. června…
…vždycky se jdeme podívat a po představení nás vyzvou 
a my něco zazpíváme. Většinou s námi hrál Jakub Šafr, který tentokrát nemohl, tak přišli dva mládenci, které jsem ani neznal, ale střihli to bezvadně. Jediný kaz byl, že jsem se musel večer vrátit do Prahy a v poledne jsem zase jel do Třeboně.

Která semaforská hra v podání Váňů vás nejvíc zaujala?
Já bych nedovedl vyjmenovat zdaleka ani polovinu toho, co jsem tam viděl, poněvadž je to asi 20 titulů z asi sto čtyřiceti, které máme na kontě. To byste už po mně žádal moc. Já jsem rád, že si zapamatuji těch 12 her, které dnes hrajeme 
v Semaforu, ve kterých vystupuji a musím je znát zpaměti.

Vy si ale věk moc nepřipouštíte. Někde jste říkal, že pětasedmdesátka proletěla k osmdesátce…
… osmdesátka proletěla ještě rychleji, teď budu mít čtyřiaosmdesátku a devadesátka na obzoru. Ještě musím užít trochu života, dokud jsem mlád, stáří už klepe na vrata.

Hrajete se Semaforem zhruba patnáctkrát za měsíc, do toho zájezdy, koncerty. Co vás dobíjí?
Já vám nevím. Nikdy nad tím nedumám.

Manželka pomáhá?
Já už nemám manželku ani přítelkyni. Já jsem se před časem rozvedl, byl to rozvod 
z rozumu, po dohodě, nebyla 
v tom žádná zášť, netahali jsme se o předměty. Teď jsem starý mládenec, svobodný, užívám si to. Mám asistentku a jednu paní, která mi vede domácnost, s tím si vystačím 
a jsem spokojený.

Co vás naposledy pobavilo?
Předně věřím, že jsem se ještě nezasmál naposledy. Jinak já jsem workoholik, takže mi na zábavu nezbývá moc času, mým největším potěšením a zábavou je práce. Na druhou stranu je to i choroba, já bych si chtěl kolikrát vydechnout, nedělat nic, ale nedokážu to. Začnu být za chvíli nervózní, za půl dne nicnedělání začnu být já, který jsem kliďas, až trochu nepříjemný a musím začít něco dělat. Já se tím nechlubím, já si stěžuju.

Máte v Českých Budějovicích – kromě Kabaretu U Váňů – místo, kde je vám dobře?
Když přijedeme do Budějovic, většinou si zajdeme do bývalého Gomelu na večeři. Ten tak ční, že ho nepřehlédneme, a tolik se ve městě nevyznáme, abychom věděli, kde co je. Zvykli jsme si tam, také v pátek jsme si tam dali hodně pozdní oběd.

A co jihočeská krajina?
Spíš jihozápadní Čechy, tam jsem strávil dětství. Ale jezdíme na zájezdy do Budějovic, do Krumlova, do Třeboně, do Tábora. Tábor je naše štace, kde jsme odehráli snad všechno, co jsme měli na repertoáru, tam nás zvou pravidelně.

Jezdíte rádi?
No že bych po zájezdech moc prahnul… Ale je to třeba 
i z ekonomických důvodů, pro divadlo je to výhodné a cítím povinnost vůči mimopražským fandům. Mnozí z nich jezdí za námi, zrovna v Táboře máme skalní fandy, kteří jezdí dvakrát týdně do Prahy třeba na jedno a to samé představení. To jsou vzácné případy, tak cítíme povinnost, že musíme přijet také my za nimi. Cestování není zrovna to, po čem bych prahl, ale když už tam jsme a lidé jsou bezvadní, tak člověk zapomene, akorát ho 
v závěru otráví myšlenka na zpáteční cestu.

Inspirovalo vás někdy něco jihočeského?
Přímo ne, ale pracujeme na experimentu, děláme variaci na Divotvorný hrnec. Bude to jednak o té hře, písničky a dáme tam i vzpomínky na tu dobu – byl to první americký muzikál na naší pevnině. Budu vzpomínat, jak jsem se na něj kdysi šel podívat za pět lahví. Jak to v socialismu bývalo, že bylo vždy něčeho nedostatek, tak jeden čas byl nedostatek prázdných lahví, lidé je nějak přestali vracet. Sběrné suroviny tehdy skoupily několik představení Divotvorného hrnce v Karlíně, to divadlo mělo 1100 míst a za pět lahví mohl člověk dostat lístek, který se jinak hrozně těžko sháněl. Já sbíral flašky 
a dostával lístky. Taky jsem to vyprávěl Janu Werichovi, ten si to vůbec nepamatoval 
a strašně se tomu smál. A Hrnec se odehrává přesně tady, Čochtan je vodník ze Zlaté stoky, okres Třeboň.

Pokud jde o humor v divadle, tak jediné, čemu se Semafor vyhýbá, je politická satira. Výjimku jste udělali hrou Děti kapitána Granta, revue reagující na stav financování pražské kultury. Proč?
Satiru jsme nikdy nepěstovali, vyjma Dětí kapitána Granta, a před dvěma dny měla velice úspěšnou premiéru naše komedie Mizina číhá. 
S divadlem se dostáváme do velice těžké ekonomické krize. Naše divadlo je poměrně malé, ale stojí nás měsíčně milion čtyři sta tisíc korun a jsme schopni na tržbách vydělat 
sedm set tisíc, dalších sedm set tisíc musíme brát z grantu, který nám posílá magistrát. Grant je čím dál nižší a náklady čím dál vyšší. Je červen 
a z grantu už nemáme ani haléř. Divadlo teď financuji já, přičemž dlužno říci, že mé úspory nejsou bezedné.

Hlavně už jste Semafor několikrát z vašich úspor zachraňoval.
Situace je trošičku kritická a děláme psí kusy, já se nerad vzdávám. Svého času jsem řekl, že kapitalismus je mnohem lepší než socialismus, ale horší, než jsem čekal. A to se bohužel naplňuje. Dřív to byla ideologie, co nás soužilo a za co nás pronásledovali, dnes to je ekonomie. Zatímco ideologie nás neutloukla, tam jsme vzdorovali, kličkovali a dělali kotrmelce, až jsme to přežili do listopadu 1989, tak teď, kdybych jenom trošku polevil, už dávno nejsme.

Pojďme ještě k písničkám, festival Okolo Třeboně si letos jako téma zvolil společné zpívání. Zpíváte ještě Sardinku, první píseň, kterou jste kdy složil?
Tu zpívám ve hře Osvobozené divadlo Semafor. Je 
o tom, od čeho všeho jsme se osvobodili, počínaje trémou, přes ideologický útlak, ale jediné, od čeho jsme se neosvobodili, byl vliv Osvobozeného divadla. Ten je v nás zakořeněný. V tomto představení 
s námi účinkuje i Michal Malátný, tam zpívám písničku 
o sardinkách a patří k nejúspěšnějším z celého večera. Přitom jsem ji skládal, když mi bylo osmnáct.

A máte nějakou píseň, kterou aktuálně oblibujete?
Mám docela rád písničky, které jsou dost náročné, z muzikálku Prsten pana Nibelunga. Na těch jsem si dal hodně záležet, byl jsem na ně pyšný, ale myslím, že to nikdy nebude masová obliba. Tu má píseň Kdykoliv, kdekoliv, kterou složil Michal Pavlíček, další rocker, který s námi spolupracuje, a která byla úvodní písní seriálu Život je ples. Ta byla docela úspěšná a máme ji zařazenou ve hře Rytíři z Blaníku a krasavice Lída. Má veliký úspěch, lidé si ji pamatují.

Co pro vás znamená písnička jako taková?
Písnička je v mém životě velice důležitý element. Mám rád poezii a vím, že v okamžiku, kdy se začne zpívat, pro ni získáte mnohem širší publikum, než byste získali sebekrásnější knihou. Proto jsem se už od samých začátků pokoušel uplatňovat poezii formou písně, a kupodivu, některé ty básničky se odzpívané dostaly k uším po celé naší vlasti.