„Inspiruji se osudy lidí kolem mne, svého kraje," říká 47letý rodák z Českých Budějovic.

Proč jste se vrátil k povídkám? Hromadily se vám v šuplíku?
To ne. Většina z nich už někde vyšla, některé v časopisech, jiné zase v předchozích knihách. Tři jsou úplně nové, ty ke konci knihy. Ale myslím, že málokdo bude znát ty starší.

Jaký to je pocit vracet se ke starým textům – máte tendenci do nich znovu sahat?
Ano, tu potřebu jsem měl. 
S nakladatelem jsme vybírali ty nejlepší a trochu editovali staré texty. Je to pro autora vzácná příležitost, ještě jednou kriticky přehlédnout to, co napsal. Povídky jsou teď hutnější, protože dnes už píšu stručněji. Udělal jsem takový režisérský střih.

Podle čeho volíte žánr? Podle šíře tématu, objemu informací nebo je pro vás povídka cestou, jak si odpočinout od románu?
To je různé. Dvě jsem napsal na zakázku, což pro mě bývá obtížné. Ale zase je to zajímavá výzva. Někdy je to snaha zachytit určitou situaci nebo náladu. Některé ani nemají děj, pointu, vyjadřují jen atmosféru.

Obal knihy.Při psaní románu často pracujete s archivy. Je těžké určit hranici, co zůstane autentické 
a co fikce? Jaký je recept na to, jak pracovat s historií?
Zrovna nedávno jsme na tohle téma – respektive jak se 
s historií nakládá v románu – diskutovali na komorním setkání, kde byly i spisovatelky Radka Denemarková a Kateřina Tučková. Měli jsme dost protichůdné názory – Radka to vidí trochu jinak, ale my 
s Katkou Tučkovou jsme pracovali obdobně – ona při psaní Žítkovských bohyň, já u Selského baroka. Vyšli jsme 
z historických pramenů a archivů. Pro mě je navíc důležité, aby se daný příběh nějak dotýkal mě samotného. U Selského baroka nepřímý vliv rodiny z otcovy strany, například. Rybí krev zase vycházela z míst, odkud pochází rodina mé matky.

Téma si vás najde samo?
V podstatě. Na něco narazím, vyposlechnu, něco si přečtu v novinách, je to kombinace různého. Nejsem typ autora, který by si sedl ke stolu 
a řekl – tak o čem tak asi budu psát? Inspiruji se osudy lidí kolem mne, svého kraje, píšu o lokální historii. Nepostupuji shora dolů, že bych se odpíchl od nějakého globálního jevu či události.  Nekalkuluju s tématy, musí to vycházet přirozeně z mé potřeby. Stavím zdola nahoru, ze zážitků 
a vzpomínek konkrétních lidí skládám příběh.

Paměť lidí ale nebývá vždy jednoznačná. Na tutéž věc mohou mít dva lidé různé vzpomínky.
Ano, individuální paměť je nespolehlivá, člověk některé věci z různých důvodů vytěsňuje, pak dochází k manipulaci s fakty. Ale i s formou nespolehlivého vypravěče se dá pracovat, má to své kouzlo. Konfrontace individuální paměti se zápisy z archivů je pak velké dobrodružství. Tam, kde se vzájemně střetávají, je právě život. A to mě baví. Pokusit se o ten syrový pohled, oproštěný od poplatnosti, bez mainstreamového výkladu.

Mimochodem, jak jste na tom 
s pamětí vy?
Příšerně, zjišťuju, že si nic nepamatuju.  Nedávno se mě kdosi ptal na 80. léta a já měl mlhovinu.

Jiří HájíčekNarodil se 11. září 1967 v Českých Budějovicích. Dětství prožil ve vesničce Purkarec, nyní žije v Budějovicích. Vystudoval fakultu VŠ zemědělské. Po vojně pracoval tři roky v zemědělství, od roku 1993 je bankovním úředníkem. Je ženatý, manželka Nicole Matéffy je oděvní výtvarnice.

Začínal v polovině 80. let s básněmi v pořadu, který vedl Mirek Kovářík. Knižně debutoval v roce 1998 sbírkou povídek Snídaně na refýži, v roce 2001 vyšel román Zloději zelených koní. Za román Selský baroko získal cenu Magnesia Litera. Ve stejné soutěži získal loni za román Rybí krev cenu Kniha roku.

Ve vašich románech sem tam vypadnou na hrdiny pověstní kostlivci ze skříní. Objevil jste během psaní také nějaké tajemství vlastních předků?
V běžném provozu není čas ani ochota probírat rodinné věci. Málokdy na to přijde řeč. Ale bývají zlomové momenty, kdy se děti ptají rodičů – co dělali tehdy a tehdy. A je škoda, když není možné s nimi závažné rodinné trauma probrat. Jako v Rybí krvi, kde panuje takové to mlčení a o ožehavých věcech se nemluví. Přitom vztah dítě – rodič je nejvíce klíčový. Projevuje se na vás celý život, leckoho může tohle mlčení negativně poznamenat.

V posledních letech vzniká řada knih a filmů, které se obracejí do minulosti. Ani vy nepíšete 
o bezprostřední současnosti. Potřebují autoři větší odstup?
Jsou různé žánry, jimiž můžete uchopit současnost. 
I autoři, kteří se jí věnují. I mě to láká. Hodně se teď o tom diskutuje, že se tvůrci vracejí do historie nebo píšou o cizích krajích. Víte, svým způsobem do minulosti vždycky zabrousíte, i když píšete o dnešku. Pokud to nemá být povrchní, tak vás to do historie vtáhne. Přinejmenším proto, aby se odhalila jistá motivace postav nebo rodinné kořeny. Ale teď se podle mě současné romány psát začnou.

Proč myslíte?
Ono jde o to, co si pod tímhle pojmem představíte. Já se třeba nedávno bránil označení, že Rybí krev je historický román. Jsem snad historická postava? A protože myslím, že určitý odstup už máme, bude se psát kupříkladu o 90. letech. A to je už snad opravdu současná literatura. Aspoň doufám…