Jen za málokterým člověkem zůstane tak hluboká stopa, čitelná i pro další generace, jako za Jiřím Černým, který nás nečekaně navždy opustil koncem loňského roku. Bylo mu pouhých 69 let. Do poslední chvíle jej neopouštěl zájem o kulturní a společenské dění v jeho milovaném městě – Českých Budějovicích, k němuž nemalou měrou během svého života obětavě přispíval.

K neuvěření byla Černého šíře zájmů a úžasná činorodost, kterou nedokázaly zcela utlumit ani zdravotní potíže, s nimiž se v posledních letech potýkal. Pokud bychom měli stručně charakterizovat Černého takřka renesanční osobnost, asi by nejvýstižnějším bylo slovo – hledač. Systematicky a cílevědomě totiž vyhledával minulost pro současnost, ale i současnost pro budoucnost.

Ačkoliv jeho povolání stavbaře se pohybovalo spíše v technické rovině, jeho četné aktivity se řadily ponejvíce do široké palety kulturního dění a společenského života. Nezapomenutelně se zapsal do českobudějovických kulturních dějin minulého století jako iniciátor a jeden ze zakladatelů Divadla poezie, kam přenesl i své zkušenosti z ochotnické činnosti v souborech Zeyer a D 111. Tato jedinečná obdoba pražské Violy vznikla koncem 50.let a zaznamenávala úspěch nejen ze strany diváků a médií, ale i na národních uměleckých přehlídkách. Na výsluní úspěchu vynesly Divadlo poezie mimo jiné také citlivé experimenty v propojení veršů s hudbou, baletem či výtvarným uměním. Kladné ohlasy zaznamenal soubor, zvažující v jednom období i přechod na profesionální scénu, také v cizině. O tom všem se lze dočíst v publikaci Jiřího Černého o ochotnickém divadle s názvem Budějcká Thálie.

Pozornost věnoval J. Černý rovněž profesionální divadelní scéně v jiné knize s názvem Opony a horizonty Jihočeského divadla či Intimnímu divadlu Václava Kršky a de facto v písemné formě zpracoval všechna tehdejší amatérská divadla v regionu. K vydání připravil krátce před smrtí rovněž knižní zpracování dějin německého divadla v jihočeské metropoli, které by mělo vyjít u nás v české a v Linci pak i v německé verzi. Za mimořádnou záležitost mezi zhruba desítkou knižních titulů s autorstvím Černého lze považovat například jeho Encyklopedii jihočeské nemocnice, v níž detailně zachycuje historii tohoto zařízení včetně jmen doktorů a dalšího personálu. Svým způsobem se jeho autorské tematické řadě vymyká i publikace Kapka keltské krve v jižních Čechách, pečlivě zpracovávající doteky keltské minulosti v našem kraji.

„Jirka Černý miloval divadlo, ale rovněž hudbu, výtvarné umění, knihy, historii… a také své město. Rád cestoval a dá se říci, že měl jižní Čechy prochozené křížem krážem. Příslovečná byla jeho vytrvalost a neúnavnost v objevování a shromažďování faktů a poznatků, o které se vždycky rád a na úrovni podělil s ostatními – ať už knižně či ve fundovaných a vášnivých diskusích. Byl zatížený na šedesátá léta, což bývalo jedno z často frekventovaných témat na našich pravidelných posezeních v kavárně, kde jsme se scházívali ještě společně s fotografem Zdeňkem Rebanem, mým bratrem Vlastou a případně dalšími kamarády…“ vzpomíná na svého dlouholetého přítele výtvarník Václav Johanus a přiznává, že jim v tomto debatním kroužku Jiří Černý opravdu chybí. A pravdou je, že chybí nejen jim…