Nebýt přesvědčivých a nekompromisních dat, asi bych nevěřila, že českobudějovická zpěvačka a písničkářka Pavlína Jíšová oslaví právě na Den tisku, tedy dnes, své kulaté životní jubilem. Přesně půlku století! A to je jistě ta nejlepší příležitost k malému ohlédnutí a bilancování. Třeba 
v rozhovoru, v němž hlavní roli bude hrát, jak jinak – hudba! „Věřím, že ta nejúspěšnější etapa na mne pořád ještě někde čeká," říká čerstvá padesátnice.

Kdy ses prvně setkala s magickou přitažlivostí hudby?
Už za první kontakt s hudbou vděčím své mamince, Jiřině Štochlové, která letos oslavila 81. narozeniny. Ta mne již v předškolním věku přivedla k muzice, ale i do svého folklorního souboru Bárováček, kterému jsem později také věnovala svou diplomovou práci. Působila jsem mimo jiné i v dětském rozhlasovém souboru vedeném Ludvíkem Mühlsteinem, což byla jedinečná škola. Vzpomínám si z té doby, že když jsme natáčeli v činoherním studiu rozhlasu, to mi bylo nějakých třináct, čtrnáct, ve vedlejším hudebním studiu točili Minnesengři. Už tehdy se nějak naše kroky protínaly…

Jakou cestu jsi volila po základní škole?
Klasické gymnázium, mimochodem, maturovala jsem 
z latiny, a za jedna. Pak pedagogická fakulta s oborem čeština – hudební výchova, kterou jsem namísto pěti  studovala sedm let. A mohla za to zase muzika…

Nechceš to vysvětlit podrobněji?
V průběhu studií jsem totiž zpívala s řadou kapel různých žánrů. Třeba s bigbítovou kapelou Satelit, ze které se později vyklubala Boule, anebo pak s Vlachovkou, kde zpíval také Viktor Porkristl starší, otec Vikyho z Kamelotu… Když to tak vezmu, vlastně jsem si tak vynahrazovala 
i absenci prospěchového stipendia. Potom s „muzikou bez hudebníka", ze které se časem stal Sem Tam. Tam jsem nastoupila jako houslistka, ovšem záhy poznali, že bude lepší, když budu jen zpívat. Je ovšem chyba, že jsem ten nástroj pak kvůli zpívání slušně nezvládla. Zásadní pro mne ale bylo působení v Žalmanově spolu, kde se tvořila původní česká písnička. Těch aktivit bylo opravdu hodně, nějak jsem proto nestíhala školu, takže jsem na čas musela studium přerušit. Přes všechny zádrhele to ale bylo mé nejšťastnější období, bezstarostné a plné živelné radosti, nadšení, nadějí.

Pak ses ale do školy vrátila.
Fakultu jsem dokončila, ale učit jsem nikdy nešla. Žalman mi slíbil místo v kapele, takže hned potom jsem se dala na profesionální dráhu a jsem na ní vlastně dodnes. Moje „žalmanovská éra" trvala osm let a moc mě to tehdy bralo.

Jak ses dostala k Nezmarům?
Odešla jsem na mateřskou, narodila se Adélka a pódiový návrat už patřil Nezmarům. Paralelně jsme však s Tondou Hlaváčem měli ještě Weekend, který byl i doprovodnou kapelou Michala Tučného. Kromě toho jsem v té době natočila čtyři sólová alba, nejen 
s Weekendem, ale také třeba 
s Druhou trávou… S Nezmary mi bylo dobře, byla to báječná parta, plná humoru, krásné dvanáctileté období…

A přesto jsi z vlastního rozhodnutí od Nezmarů odešla?
Už Michal Tučný mi doporučoval, abych se osamostatnila, uplatnila své písničky 
a pracovala na svém hudebním růstu. Dost dlouho se mi to nechtělo rozetnout, Nezmaři byli jistota a pohodlí. Přemýšlela jsem o tom už při naší cestě po Kanadě koncem devadesátých let. Ten radikální krok jsem si pak naplánovala až na rok 2003. Ale urychlily to povodně v srpnu 2002, v domě plném bahna máte najednou úplně jiný nadhled… Stalo se, vsadila jsem sama na sebe.

Můžeš stručně uvést formace, které jsi postavila a které se poměrně rychle střídaly?
Tak to byl CS Band, který vznikl ve spolupráci s Pavlem Malinou. Tam jsme ale naráželi na problém vzdáleností mezi námi a slovenskými spoluhráči. Potom přišla formace pod názvem …a přátelé, kde přibyl Pavel Peroutka. Pavla Malinu pak po čase  vystřídal Jakub Racek a v roce 2009 se 
k nám trvale přidala dcera Adélka, která se právě vrátila ze studií v Linci. Doprovázívali jsme i Pavla Bobka. Pak se se mnou rozloučil Pavel Peroutka, dneska je ve Spirituál kvintetu, i Jakub Racek, který přijal nabídku Rangers – Plavců. Na pár měsíců přijal pozvání ke spolupráci Míša Vašíček, exčlen kapely Vlasty Redla, který pak ale dostal lano od Čechomoru.

Jaký je tedy aktuální stav?
Hodně variabilní a svobodný. Mám podle situace a potřeb možnost několika sestav – s Adélkou, Petrou Šany Šanclovou a Romanou Tomáškovou z Přeletu M.S. Svátečně  vystupujeme s Adélkou v triu s Věrou Martinovou nebo někdy přibereme Jardu Matějů, který nyní bydlí 
v Mostě, ale není výjimkou, že pro klubová vystoupení volíme jen duo s Adélkou.

Adélka jde v tvých stopách?
Prý je mi v pěveckém projevu hodně podobná, ale já myslím, že je už dnes mnohem dál, než jsem byla v jejím věku já. Hraje na čtyři nástroje, což je při dnešní snaze mít v kapele z finančních důvodů co nejméně lidí výhodou. 
A s vlastní tvorbou taky začala dřív než já. Má už plno svých písniček, nejméně na celou desku.

Co bylo nejtěžší na tom, že ses trhla od zavedené kapely?
Někdy je to opravdu složité a občas mě rouhačsky napadlo s tím praštit, ale nelituju. Ze začátku bylo asi nejtěžší vysvětlit lidem, proč jsem ten krok podnikla, zároveň ovšem přišla velká odpovědnost – nejen za sebe, ale i za druhé. Zajistit dost hraní, aby kluci uživili své rodiny, skloubit to všechno dohromady, aby byli spokojeni jak muzikanti, tak publikum. Boj o diváka, o objednavatele koncertů…

Není to spíš práce manažera?
Je, ale dělala jsem ji já. Náš manažer totiž odešel do důchodu. Teď se ale rýsuje možnost přenést tohle břímě na profesionální bedra. Když se to nepovede, jsem sama sobě jistotou, jako dosud.

Získala bys tím i větší prostor 
i pro tvůrčí práci – co vlastně všechno děláš?
I v téhle sezoně pokračuju 
v cyklu Folková jíška v českobudějovickém rozhlasovém studiu. Na to navazuje série živých koncertů v sále rozhlasu, pro publikum zdarma.

Kolik vlastních písniček už máš?
Svoje písničky dělám dál – většinou kompletní, ale taky někdy jen text nebo jen muziku. Kromě textů pro Věru Martinovou jsem napsala dva texty pro Pavla Bobka a jeden pro Marii Rottrovou. Celkem jich přes půl stovky jistě je 
a hlavně hodně z nich bylo 
i nahraných.

Co je náplní tvých textů?
Každý si v nich najde to, co chce. Je to moje výpověď o životě, o pocitech, o světě kolem nás. Ale jsou významově nejednoznačné – pokaždé z nich lze vycítit něco jiného, podle momentální nálady a rozpoložení posluchače. Soudím tak podle sebe, stejný text můžu 
v dané situaci vnímat i zpívat úplně jinak. Ale už rok jsem nic nového nenapsala…

Jak přijímáš kritiku?
Těžká věc – co hlava, to názor. Všem se nikdy nikdo nezavděčí. Díky bulváru lidé registrují spíš negativní kritiku, kolikrát o tom ani nevíte. 
I když mluvíme o svobodě, dnešní doba je nesvobodná, každý okamžik vašeho života si může kdokoliv dát na youtube nebo facebook. Takže je asi třeba chovat se tak, abyste se někde neznemožnili. Prostě výstupní kontrola každého 
z nás u každého činu a slova.

Kdy si myslíš, že by měl umělec odejít ze scény?
Pódium je svým způsobem droga, nikomu se jistě odcházet nechce. Jako si alkoholik nechce připustit, že by se měl jít léčit, a tvrdí, že je v pohodě, tak i muzikant si myslí, že je stále v normě. Já doufám, že až to bude neúnosné, najde se pár dobrých přátel, kteří mi řeknou: tak dost! Snad aspoň moje dcera. Tak mě napadá, když už padla tahle otázka, nezraje ten čas právě teď?

To jistě ne! Ale napadlo tě někdy přesídlit do Prahy?
Napadlo, naposledy, když jsem hrála s kolegy, kteří bydlí v Praze. Ale nakonec, jak se všechno zrychluje, zůstala jsem doma, na jihu.

Co pro tebe vlastně České Budějovice a jižní Čechy znamenají?
Budějovice jsou moje rodné město, ale přesto jsem se před rokem přestěhovala do Lišova. Možná mě přitáhl nábytek, který jsem si v minulosti v Lišově koupila a který přežil 
i povodeň… Před pár lety bych do Lišova vůbec nešla, ale přesně se naplnilo pravidlo, že co odsuzuješ, tím se staneš.

Jaké to má pro tebe výhody?
Je to klidová zóna, skoro se dá říci – snad se nikdo neurazí – okrajová část Budějovic. Nedivila bych se, kdyby sem za pár let jezdila MHD. Do krajského města je to deset minut, snadno tady zaparkujete, když jdete na poštu, nestojíte frontu. Teď se dokonce uvažuje 
o rozhledně, která by se tu měla postavit, a bude z ní výhled do kraje na všechny strany. Jsem tu prostě spokojená.

Co si přeješ do druhé životní půlky?
Abych byla zdravá, aby mě muzika bavila jako doposud, abych dokázala pořád zpívat, abych zpívala pro radost a ne z nutnosti. A věřím, že ta nejúspěšnější etapa na mne pořád ještě někde čeká…

HANKA HOSNEDLOVÁ