Joan Brehms, veřejnosti znám jako divadelní architekt a autor otáčivého hlediště v zámecké zahradě v Českém Krumlově. Vědomě tak v roce 1958 navázal na divadelní historii, která se odehrávala v zámeckém barokním divadle. Točna časem nabývala na rozměrech a Jihočeský divadelní festival si nemohl na nezájem diváků stěžovat. Celý život hledal nové divadelní protory.

Do Jihočeského divadla 
vstoupil po druhé světové válce, 8. června 1945, jako dělník. Od sezony 1946/47 zde začíná pracovat jako divadelní výtvarník. V Českých Budějovicích získává občanství, má práci, kterou miluje, zde se usazuje.

Drobný energický muž 
s bujnou kšticí černých vlasů, jiskrné oči, potutelný úsměv.

Joan Brehms, nepřehlédnutelný solitér.

Pamětníci vzpomínají na jeho první auto, Plovák, válečné vozidlo, se kterým objevoval jihočeskou krajinu. Ve volných chvílích rád maloval. V šedesátých letech si s Jitkou kupují chatu v Jaroslavicích u Vltavy. To se řeka Vltava ještě marnivě leskla v údolí dnes zatopeném. V chatičce 
s verandou a výhledem na řeku, s nutnou lodičkou Courou. Večery u ohně, kde se myšlenky tak dobře propojovaly.

Joan Brehms, autor první podoby otáčivého hlediště. Zemřel 10. ledna 1995. Na snímku je z 19. října 1986Joan Brehms a jeho paní Jitka dlouho hledali místo pro život, dům pro práci i odpočinek. Dokladem toho je množství fotografií, které si Žeňka, jak mu všichni říkali, pořizoval 
a opatřoval vtipnými a praktickými poznámkami („Krásné místo, nemá elektriku…").

Nevíme, kdo ze známých dal oběma tip na dům v Benešově nad Černou. A tak někdy v roce 1975 putovali jistě pečlivě vybranými romantickými cestami do Novohradský hor. Dům nebyl delší dobu obydlen, byl zpustlý, ale na krásném místě nad říčkou Černou s divokým jižním svahem. Ještě fotografii na závěr a jedeme. „Prosím, nefoť, nebo to zase nekoupíme," pravila Jitka. Koupili, psal se rok 1975, mistrovi v té době bylo 67 roků, mladík.

Blízko přírodě, kterou měl rád. V kamenném domě, který stačil částečně přetvořit k obrazu svému a kde se tak krásně poslouchala hudba. Jeho přátelé, velikáni hudebního prostoru, pánové Dvořák, Beethoven, Sibelius, Mozart, Karajan, Bernstein byli vítanými hosty v domě v Dvořákově ulici.

Obraz mlýna v Jaroslavicích, který namaloval Joan Brehms.Joan Brehms byl vášnivý muž, plnými doušky pil život a nemarnil časem.Vášnivě miloval divadlo, kterému dal vše, co mohl, miloval krásné ženy, hudbu, život. Byl celým mužem, poslední kníže.

Touha po moři a cestách přivedla na sklonku života Joana Brehmse do míst, která miloval. Jelza, ostrov Hvar, místa plná levandulové vůně, divoké přírody a moře.

Několikrát se na tato místa vracel s vytrvalostí jemu vlastní s „Husou" - bílým Wartburgem combi po střechu naplněném vším, co je 
k životu nutné, tedy i paletou 
s barvami. Lodivod Žeňka 
a věrný Pátek Jitka překonávali cestu do Jugoslávie přes Maďarsko. Oba šťastni, zaznamenávali své prožitky barvou či perem.

Od konce osmdesátých let let minulého století zvolil Joan Brehms s Jitkou Benešov nad Černou jako své místo pro život. Život zvolnil, dílo zůstává.

Benešovský hřbitov je místem, kde odpočívá Joan Brehms od roku 1995.

DANA VITÁSKOVÁ, MICHAL TŮMA
Autoři jsou fotografové

„Narozen 5. července 1907 v Libavě. Ještě vládl baťuška car Nikolaj II. Romanov nad velkou zemí Ruska i nad baltickým přístavem Libava, kde jsem se narodil… dávno! Tenkrát se podle gregoriánského kalendáře ještě psalo 
22. června – dnes je to 5. červenec, protože Gregorius XIII. třináct ztracených dnů připočítal. Byl to klidný, pohádkový patriarchát, dětství v uspořádané rodině humanisty, doktora medicíny.

Pak to ale naráz zatřáslo celým tímto světem. První světová válka vše převrátila. Domov pryč 
a s rodinou na ruské frontě. Velká revoluce v Leningradě, bezprizorný, ztracený. Útěk do Finska 
a konečně po letech bloudění zase doma. Svobodné Lotyšsko, Libava byla teď Liepaja, tam byla rodina, domov. A kráčel jsem do školy – a léta běží – miloval – maturoval…

Jako kluk už lnul k divadlu, měl loutky, prince, princeznu i loupežníky – žil pohádkami, vzrušujícími příběhy. Krátká byla naše republika – studentská léta. Zanedbal jsem studium historie a filozofie, zato kreslil velká divoká plátna, četl vzbuřující knihy a psal, psal básně, úvahy i krvavá dramata.

Dřívější podoba otáčivého hlediště v Českém Krumlově.

Ve svém divadle maloval dekorace, stavěl kulisy, osvětloval scenérie, vše od píky. A hrál role velké i malé – v životě i na divadle – režíroval i své vlastní hry, dělal ředitele i provozního. Jak šla léta, poznával život a svět. Celý život mnoho pracoval, v divadle, pro divadlo, bez omezení času a často takřka „na kolenou" neustále chtě a žádal víc. Navrhoval tisíce scén a mezitím pořád zkoušel a hledal, vše kolem divadla. Od štace 
k štaci. Kde je ten nový divadelní prostor? Kde? Především nový, pravdivý vztah mezi divákem a hercem, co přináší, co hlásí slovo a čin? A pochopil jsem, že jen poctivý tým divadelníků může dojít k samostatnému dílu, k inscenaci.

V průběhu roků se vše v otřesech a bolestech měnilo a stále mění – a přece jsem něco ze svého chtění a hledání našel, i když jsem byl na své cestě a ve své posedlosti vlastně sám. Zdá se mi, že jsem udělal vlastně málo, ale moje práce scénografa, třebaže je nepatrnou částí celku, jemuž se říká inscenace, nebude nepatrná, spojí-li se ve společné snaze všech vyjádřit nově obsah, ne inscenovat příběh, ale myšlenku!

Co jsem udělal, ať slouží dalším. Vše je ve stálém pohybu. I moje posedlost divadlem. Není jiné neskutečné dráhy pro mne, než teatrum mundi a sekuli!"

Z Vyznání Joana Brehmse, 1987