„Jsou to nejlepší architekti v Rakousku.“ Jejich best of ukazuje Dům umění

Je to téma, jemuž se věnuje dlouhodobě, s ponorem a v Jihočesku nejvíc. Má ho i v názvu: Dům umění, Galerie současného umění a architektury. Pozoruhodných architektů sem pozvali mnoho, v paměti zůstala jména Jan Kaplický, Martin Rajniš, studio Mjölk a jejich posed v lese lidí, minidomek na českobudějovickém náměstí. Jednu z podlinií pak tvoří architekti, kteří záměrně nepracují ve velkých městech. K nim patří bratři z rakouského ateliéru Marte.Marte, kteří v galerii vystavují do 22. dubna. „Přinášet kvalitu do regionu je ve všech sférách strašně důležité,“ říká Michal Škoda, kurátor Domu umění.

Čím vás Marte.Marte zaujali?
Jejich prací. Má to ale víc aspektů. Zapadají do skupinky architektů, kteří zůstali v regionu, na malém místě. Podobně jako švýcarský architekt Gion Caminada, který žije na vesnici a řeší její problémy (je znám díky práci pro alpskou vesnici Vrin – pozn.red.), španělští architekti RCR Arquitectes, kteří se po škole vrátili do Olotu, což je malinké městečko. Marte.Marte jsou v Domě umění třetí v řadě, kteří se upnuli k regionu a snaží se ho vylepšovat.

Jakou pozici mají mezi rakouskými architekty?
Myslím si – nerad to slovo používám, ale nevyhnete se mu – že jsou v Rakousku nejlepší, jejich práce je důsledná. Jsou tam i jiní architekti, kteří udělají zajímavou věc, ale mají i spoustu průměrných. Zato dosavadní práce Marte.Marte je hodně vyvážená, všechny jejich věci jsou zajímavé, kvalitní a dobré.

Co dělají nejčastěji?
V první řadě řeknu, co nedělají, a to jsou kompromisy. Pokud nejsou spokojeni – s klientem, se zakázkou, se soutěží – tak do toho nejdou. Další věc je, že netlačí na pilu, nechvátají, pracují tak, aby byl dostatek času. To je problém architektury nejen u nás, což je asi spojené s politikou, s volebními obdobími, že se tlačí na čas a uchvátanost je potom znát. Doposud dělali spíš menší věci, domy, mosty, kulturní zařízení, kaple, hodně je zajímají věci duchovnějšího a kulturního zaměření: nejen kaple, ale i muzea, galerie. Kvalita jejich věcí je hodně vyvážená a vysoká. Otázkou je, kam se bude vyvíjet dál.

Proč?
Teď jsem trošku na vážkách s muzeem v rakouském Kremsu, kde vyhráli soutěž. Z osmi finalistů byli jednoznačně nejlepší, ale i tak – protože Krems dobře znám, byl jsem tam dva měsíce na studijním pobytu – je ta věc v jejich tvorbě najednou jiná. Nicméně mě fascinují lidé, kteří jednoduchostí dokážou hodně říct, a jejich domy jsou jednoduché a přitom strašně silné, mají ducha, atmosféru, obsah, což by dobrá stavba měla mít. Prázdných schránek, které se navenek tváří jako krásný dům, je kolem nás hodně. Navíc jsem měl možnost čtyři jejich věci navštívit a opravdu fungují.

Co na vás zapůsobilo?
Nejúžasnější je jejich horská chata v alpském Laterns, je opravdu neuvěřitelná. Kloubí kontext místa, formu, to, jak dům vypadá, a atmosféru, jakou má vevnitř, jak se tam cítíte. Záleží, jak se v tom kterém domě cítíte, což je subjektivní. Pokud je vám v něm nepříjemně, tak je to blbý, pokud se v něm cítíte dobře, je to asi v pořádku.

Jak jste se tam cítil vy?
Když vezmu obytný prostor, jsou dvě nejúžasnější místa, která jsem mohl fyzicky zažít. Jeden byl od ateliéru RCR, stará fabrička na zvony v Olotu, to je pro mě dosavadní vrchol. A druhé místo je tato horská chata, kde bych mohl bez problémů žít. Je to díky její jednoduchosti, čistotě, ten barák má duši, neuvěřitelnou atmosféru. Po architektonické stránce – což je pro ně typické a skvělé – pracují se skulpturální formou, ale nedělají baráky – sochy. U nich je forma naplněná obsahem, dokážou to perfektně skloubit a mají cit pro detail. Pracují s jednoduchými materiály a na dřeň – není tam nic zakrytého, neudělají zeď, kterou obloží dřevem, takže schováte nerovnosti. A detaily jsou dotažené, což je i věc řemeslníků. To bylo na jejich horské chatě také úžasné.

Vnímal jste tam víc duši hor?
Určitě, i díky posezení venku jste s horami absolutně propojený. Byl jsem tam v létě, při slunečném počasí, ale vnímáte to. Hodně vycházejí z konkrétního místa a umějí s ním pracovat. Tím, jak je chata posazená do stráně, a charakterem stavby – betonový monolit, který řemeslníci kladivem a dláty obouchali jako sochu, hodně pracným způsobem – s horami splývá. Je to opravdu horská chata: myslím, že kdyby někdo postavil takový barák u Rožmberka, tak to fungovat nebude.

Proč pracují hlavně s betonem?
S betonem pracuje spousta lidí, stala se z něho i módní záležitost, ale na druhou stranu je to krásný materiál a na stavění skvělý. V případě Marte.Marte forma, kterou zvolí a se kterou pracují, beton vyžaduje. Když se bavíme o horské chatě, asi by v krajině působilo divně, kdyby byla z cihel. Beton k ní má nejblíž. Samozřejmě, mohla by být z kamene, ale oni nepracují s obkladem fasády, pracují se skulpturální formou, ale jednoduchou a strohou. Materiál volí přesně a stavba ho vyžaduje.

V čem by tato výstava mohla být zajímavá pro lidi, kterým není lhostejná jihočeská architektura?
Je to stejné jako Caminada. Pracoval s vesnicí, s problematikou, která měla sociální, politický, kulturní a existenční přesah. Šlo o samotný život na vesnici. To je strašně důležité a silné téma, což se ukázalo i u nás, jeho výstava měla ohromný úspěch. Na Šumavě se řeší podobná problematika, vezměte úžasné počiny architekta Ivana Adama. Myslím si, že v České republice není úroveň architektury nejúžasnější, i když se za poslední dobu hodně zlepšila. Dnes jdou dobří architekti do měst, přitom přinášet kvalitu do regionu je ve všech sférách strašně důležité. V regionech je to potom znát: v Českých Budějovicích je otázka místních architektů hodně problematická. Zdejší současná kvalitní architektura není od Budějčáků. Bylo by dobré, kdyby se mladí lidé, kteří jsou teď na školách, vrátili do regionů. A hlavně: ať nedělají kompromisy. Ale u ateliéru Marte.Marte je vidět ještě jedna věc: navazují na tradici.

Na jakou?
V 60. letech se někteří architekti ve Vorarlbergu trhli od komory architektů, udělali revoluci a začali dělat architekturu jinak. Každému bych doporučoval, aby se tam jel podívat. Známe Rakousko směrem k Vídni a Linci, kde z nové architektury vesnic nemám vůbec dobrý pocit. Ale když přijedete do Vorarlbergu, máte dojem, že jste v jiném státě. Jsou tam supermarkety, běžné věci jako tady, ale všechno je to architektura, tam nevidíte supermarket jako tady, ty příšerné stavby. Tam jsou to všechno stavby ve dřevě, kvalitní a vesnice i malá městečka působí neuvěřitelně. Jde to ruku v ruce s krajinou, k níž mají tamní lidé velký vztah.