Novinář a spisovatel Karel Hvížďala je zvyklý spíše otázky pokládat, ale nedávno se ocitl na druhé straně. Nakladatelství Portál vydalo publikaci Interviewer, knižní rozhovory, které s ním vedla Milena M. Marešová.

Co je pro vás těžší – otázky vymýšlet a dávat druhým, nebo na ně sám odpovídat?
Pro mě je oboje stejné dobrodružství. Když vymýšlím otázky pro knižní rozhovor, musím o člověku hodně vědět. Knižní rozhovor je něco jiného než zpravodajský. Člověk se musí empaticky na toho druhého napojit a uvědomit si, s jakou strategií do kladení otázek půjde a jakou strukturu pak bude rozhovor mít.

Zřejmě hodně důležitá je první otázka, aby druhého trochu vykolejila ze stereotypu. Většinou se hodně snažím, aby první otázka byla taková, jakou ještě nikdy nedostal. Protože jakmile se začne běžnou otázkou, tak mozek nesepne a člověk vyndá ze šuplíku jen starou odpověď.
Když jsem tázán, je to podobné. Čekám, do jaké míry je ten druhý schopen rozhovor otevřít tak, abych musel přemýšlet.
Abych se vrátil k vaší první otázce, ta je doopravdy zajímavá. Protože je to vždycky pohled před oponou a za oponou. Když člověk může občas hrát obě role, tak ho to nutí myslet i za druhou stranu, což mi pomáhá, když sám otázky vymýšlím.
Když je ale rozhovor dlouhý, tak už na otázce zase tolik nezáleží. Někdy je možné dostat úžasnou odpověď na úplně nejbanálnější otázku, je–li položená ve správný moment, kdy druhého téma tak hluboce zajímá, že o něm strašně přemýšlí.

Často je ale problém, že intervieweři, kteří druhého zpovídají, ho moc neposlouchají a jen se drží předem připravené struktury. Tím pominou světlé okamžiky, kdy se dotknou něčeho, co je pro zpovídaného v ten okamžik důležité a kde by mohli jít mnohem hlouběji a mohli se dozvědět něco úplně nového.

Stalo se vám někdy, že jste se s člověkem, se kterým jste chtěl dělat knižní rozhovor, nějak míjeli?
To asi ne, protože ke knižnímu rozhovoru musí dojít vždycky v okamžiku, kdy mají chuť oba. Někdo se nedá nutit, aby se mnou strávil dvacet nebo pětadvacet hodin. V jednom případě jsme ale rozhovor nedodělali, já nechci jmenovat, s kým to bylo. Dotyčný to hodně chtěl, ale pak se zalekl toho, co mně řekl. A neměl odvahu říct, že v knize něco nechce.

Když dělám rozhovory, tak se vždycky o honorář s druhým dělím a tím si kupuji čas toho zpovídaného. Protože vím, že je to velice náročné. Není jen tak někoho připravit o pořádný kus času. Zvlášť, když všichni lidé, se kterými jsem knižní rozhovor dělal, jsou hodně vytížení.
Na druhé straně musím říct, že to zase nebylo pro mě až tak těžké, protože rozhovory jsem dělal s lidmi, které jsem znal často i desítky let. A vracel jsem se, takže s některými jsem udělal dvě knihy nebo tři, jako s rabínem Karolem Sidonem. Ty lidi to potom také ale většinou baví.

To byl příklad vaší knihy se spisovatelem Arnoštem Lustigem, že?
S ním jsme udělali poslední knížku rozhovorů, nazvanou Tachles, Lustig. Skončili jsme ji někdy na přelomu loňského července a srpna a vyšla začátkem října. Automaticky jsme ale pracovali dál, protože jsme oba věděli, že se jeho konec blíží. On měl na pokračování zájem a už nemohl ani psát. Tím si suploval psaní nebo to mělo mít terapeutický význam. Tak jsme pokračovali až do 12. ledna a koncem února Arnošt Lustig zemřel.

Z knižního rozhovoru většinou vznikne ještě hlubší přátelství, a knihy proto mají pro mě i takový sociální význam.

Hovořil jste s mnoha významnými osobnostmi. Chtěl jste s někým udělat knižní rozhovor, ale nakonec z vašeho přání sešlo?
Rád bych byl třeba udělal rozhovor s Milanem Kunderou, se kterým jsme přátelé, ale nikdy k tomu nedošlo. Důvod zřejmě spočívá v povaze psaní. Když mám srovnávat, tak například Arnošt Lustig je typický vypravěč. Vrší za sebou příhody a příběhy, sype je ze sebe jako z rukávu. Je spíš problém ho udržet, aby rozhovor měl nějakou páteř a nit.

Milan Kundera je naprosto opačný typ spisovatele, který své romány staví. Přirozený dialog se mu najednou zdá nepřesný, takže se mu vyhýbá. Když se později přestěhoval do Paříže, tak rozhovory dával jen svému asistentovi, protože měl možnost mít jej totálně pod kontrolou.

V exilu jste se setkával s mnohými českými spisovateli, kteří museli odejít z vlasti už před válkou nebo pak po únoru 1948 či srpnu 1968. Uvědomoval jste si, že děláte výjimečnou práci, když sbíráte a zachycujete vzpomínky a názory lidí, které budou mít přesah do budoucna?
Věděl jsem to a kvůli tomu jsem to i dělal. To byl hlavní důvod. Nevěděl jsem přitom, že zažiju ještě konec minulého režimu. Cítil jsem, že snaha totalitního režimu byla vygumovat tyhle lidi z povědomí. Snažil jsem se zachovat stav jejich myšlení v době zakázanosti.

Vzniklo sedm knih o vzpouře. Vzpoura myšlením s Václavem Bělohradským, vzpoura životem v pravdě s Václavem Havlem, vzpoura životem v tradici s Karlem Schwarzenbergem, vzpoura humorem s Lanďákem – Pavlem Landovským, vzpoura příklonem k judaismu s rabínem Karolem Sidonem, vzpoura prací s Jirkou Suchým a vzpoura vírou v Boha s Ivou Kotrlou.
Všechno ale ještě začalo Českými rozhovory ve světě, kde jsem mapoval celou spisovatelskou diasporu na západě. Na to pak navázaly Dialogy, které vyšly už tady.

Pro novináře a spisovatele je rodný jazyk jeho pracovní nástroj. Čím byl pro vás nucený odchod do exilu a co pro vás bylo nejtěžší?
Exil je samozřejmě velká šance, ale zároveň pro člověka, pro jeho mozek i oči také nový začátek. Člověk se vlastně stane znovu dítětem, objevuje kolem sebe nový svět, kterému se musí snažit porozumět. Musí zvládnout nový jazyk do úplně jiných detailů. Není to jenom znalost turistická nebo znalost jazyka pro běžné čtení, ale aby obstál v dialogu.

Je to vlastně dobrodružství, protože vstřebáváním cizího jazyka se člověku trochu mění i uvažování v rodném jazyce. Je to zvlášť patrné u těchto dvou jazyků, kdy němčina je tak zoufale přesná, kdežto česká barevná adjektiva naopak všecko trošku zakulacují. Činí svět barevnějším, ale ten pak není až tak přesný.
Asi bych některé věci, zvláště v esejistice, nebyl schopen psát bez zkušenosti s němčinou a s německou esejistikou.

Kromě knižních rozhovorů a esejemi se zabýváte i mapováním a fungováním médií. Co říkáte na pozapomenutou aféru ministra financí Miroslava Kalouska? Napřed tvrdil, že má záznam ze setkání šéfredaktorů, pak tvrdil, že jenom mystifikoval a žertoval.
Stručně řečeno – je to jednoduché. To nebyla mystifikace, to byla lež. A za lež se v protestantské řekněme severní Evropě bezpodmínečně odstupuje. Politik nesmí lhát. Čili v Německu, Anglii, Skandinávii by politik, kdyby tohle udělal, musel do týdne odstoupit.

Média pak zase skočila po dalších kauzách. Jakou mají podle vás vlastně česká média roli ve společnosti?
Je to dáno historickým vývojem. U nás noviny vznikly jinak než na západě, ne jako byznys, ale jako obrozenecká osvěta. Média v Čechách neměla tak pevný informační a hospodářský základ.

Pak přišly dvě totality, které všecko zničily, a začalo se v médiích vždy někomu sloužit. Proto po roce 1989 došlo velice snadno k tomu, že se média víc podřídila byznysu vydavatelů, než aby udržela nějaký vyšší informační standard. To znamená, že tu zkrachovaly pokusy o prestižní média a naopak trh ovládly pop noviny, tedy směs mezi bulvárem a informačními médii.

Média přestávají plnit základní funkci. Klasická média mají totiž nejenom informovat a bavit, ale mají ukázat na kontexty, zákulisí a také kontrolovat ostatní mocnosti, jak už to liberální teorie médií z 19. století formulovala.
To se ale u nás neděje. To, co je tu většinou vydáváno za investigativní novinařinu, jsou jenom úniky informací, aniž by byly hodně důkladně zkoumány.
A na druhé straně se místo komentářů už píšou jenom mínění, v podstatě glosy. Komentář má být ale analýzou. A to už vzhledem k jejich délce je skoro vyloučené.

Říká se, že žijeme v globalizovaném světě. Jakou roli pak hrají podle vás regionální, lokální média?
Pokud se budou dál ještě více strukturovat daně, tedy i podle krajů, tak mohou hrát lokální média čím dál tím vyšší roli. Budou totiž poskytovat pro obyvatele důležité informace.
Dneska se mi zdá, že důležité informace jsou z centra, protože je všechno centralizované. Na malém lokálním písečku se žurnalistika dělá mnohem tíž, protože vazby jsou těsnější a spolu s lobbingem znemožňují svobodný odstup a ostřejší kritiku.

Spisovatel a publicista Karel Hvížďala: Narodil se 16. srpna 1941 v Praze. Studoval postupně strojní fakultu, politické vědy, němčinu a německou literaturu.
Pracoval např. v Mladém světě nebo nakladatelství Albatros. V roce 1978 odešel do exilu, kde spolupracoval s exilovými nakladatelstvími a médii. Po roce 1989 se vrátil do vlasti a působil jako šéfredaktor nebo spoluvydavatel v Mladé frontě, Mladém světě nebo v Týdnu.
Je autorem a spoluautorem desítek knih, např. České rozhovory ve světě, Dialogy, Dálkový výslech, Myslet zeleň světa, Když umřít, tak v Jeruzalémě, Knížecí život, Soukromá vzpoura, Tachles, Lustig, Mardata, spoluautorem knižního rozhovoru Interviewer s Milenou M. Marešovou.
Žije v Praze, spolupracuje s českými médii.

Vždy začínám znovu, tvrdí autor Karel Hvížďala
Karel Hvížďala a Milena M. Marešová jsou autory nové knihy Interviewer, kterou vydalo nakladatelství Portál.
Jedná se o knižní rozhovor, v němž se Karel Hvížďala představuje v roli zpovídaného. Výsledkem dialogu novináře a literární kritičky je portrét člověka, který se nedovede spokojit s neutěšeným stavem české společnosti, politiky a demokracie.

Interviewer je nejen knihou vzpomínek a úvah, ale lze ji číst také jako učebnici žurnalistického řemesla.
Karel Hvížďala se v knize představuje ve své roli interviewera, který vedl desítky rozhovorů se zajímavými osobnostmi. Popisuje postupy, které patří k řemeslu rozhovoru, i způsob výběru dotazovaných – pro Hvížďalu důležitý moment při přípravě rozhovoru. Současně odkrývá půvaby, které může rozhovor mít nejen pro čtenáře, ale i pro oba zúčastněné. Sám je ilustruje na příkladech svých interview, které vedl například s V. Bělohradským, K. E. Sidonem, K. J. Schwarzenbergem, V. Ceplem, J. Rupnikem a dalšími.

„…nelze upřednostňovat jeden konkrétní model či přístup, ten se musí pro každý projekt postavit od počátku, a to je na této práci přitažlivé. Vždy začínám znovu. Nic nežádám, nic neočekávám, jsem jen zvědavý,“ přiznává Karel Hvížďala.
Významným tématem knihy je žurnalistika. Karel Hvížďala vzpomíná na novinářské začátky a pak působení v českých médiích po roce 1990, ale předkládá i stručný exkurz do historie vydávání novin v Evropě a v Čechách. Své úvahy vede i směrem k budoucnosti médií ve světě a zvláště v Česku v souvislosti s celosvětovou finanční krizí.