Na dvacet let umlčený známý český básník Karel Šiktanc mohl zase vydávat své nádherné knížky básní i pohádek díky událostem, které odstartoval 17. listopad 1989.
Na dobu, která z vynikajících spisovatelů dělala tapetáře a hlídače, i na své dlouholeté přátele vzpomínal Karel Šiktanc po převzetí literární Ceny Jaroslava Seiferta, kterou získal za novou básnickou sbírku Nesmír.

Připomínáme si výročí 17. listopadu 1989. Jak jste sledoval tehdejší události, po nichž se vaše knížky zase vrátily na pulty knihkupectví?
U všeho jsem byl velmi blízko. Žili jsme tehdejší události hodně naplno, protože jsme dvacet let netiskli. Patřil jsem k těm, kteří dvacet let nemohli vydávat. Všechno se tehdy začalo lámat.
U nás v bytě byla poslední a první schůzka PEN klubu, tajná a utajená. Taky tam přišli a vybrali nás. Byli jsme těsně u všeho a velice silně události prožívali.

Pro mě je tahle zkušenost ohromný dar. I to, že jsem všechno prožil. Naše generace prožila opravdu hodně věcí dosti zlých. Dvě války i to, že jsme prožili bolševika, při kterém jsme ještě sehráli dosti nešťastnou roli angažovanou tvorbou.
To je věc, se kterou celý život vlastně trošku chodíme, přemýšlíme, jak se nám tyhle věci staly a jak to asi bylo. Jestli se to dá svést jen na to, že jsme byli děti dělníků a mysleli si, že naši otcové by se konečně měli dostat ke slovu.
Nedomysleli jsme, že všechno mají v rukou lidé, kteří s touhle myšlenkou nemají bohužel moc společného, a jde jim jenom o moc. S těmito myšlenkami chodíte neustále. Je mi dneska třiaosmdesát let a pořád si tuhle otázku v sobě nosím. To není legrace, ale otázka na celý život. Tak si umíte představit, jak jsme všechny události, které tenkrát v roce 1989 nastaly, fantasticky prožívali.

Koncem 80. let zemřel váš letitý přítel spisovatel Jiří Šotola.
Moje přátelství se Šotolou bylo dlouhé, pěkné a krásné. Člověk má vždycky v životě jen pár přátel, a Šotola byl 
z přátel výborných. Velmi rád na něj vzpomínám.
Osud byl ale šílený. Rozešli jsme se ve chvíli, kdy Šotola udělal prohlášení do novin. Seděli jsme ještě večer předtím na pivě a on mi oznámil, že druhý den vyjde jeho sebekritika. Nechtěl jsem tomu věřit, a ona druhý den opravdu vyšla.
Potom jsme se neviděli třináct let, ačkoliv jsme oba byli v Praze. Ale ne, že bychom se neměli rádi. Dál mi třeba posílal knížky. Ale nikdy jsme spolu nemluvili, protože v té době bylo těžké, abych mu například říkal, jak se živím.

Psal jsem tehdy pohádky do rozhlasu a někdy i televize na cizí jména, což jsem nemohl nikomu říct. Věděla to jen moje žena. Šotola mezitím zkoušel publikovat a psal divadelní hry. Teprve po třinácti letech jsme se zase sešli zásluhou společného známého. Bylo to rok před osvobozením. On pak brzo zemřel v roce 1989.

Na Šotolu nenechám dopustit. Jako přítel byl můj nejlepší, kterého jsem měl.

Když jste nemohl vydávat knihy, co jste dělal a co jste psal?
Pro sebe si tuhle dobu neheroizuju. Prostě se to stalo. Nebyla to samozřejmě žádná sranda, dvacet let života je dvacet let života.
Měl jsem kolem kluky, se kterými jsem hrál závodně nohejbal. Byli to všechno dělníci. Třeba Karlíček Pecka, Budějičák, který se mnou celou tu dobu prožíval. Byl na tom daleko hůř než já, protože byl jedenáct let zavřený čili žádná sranda.

Živil jsem se tenkrát různě. Chodil jsem třeba s kluky tapetovat do Juldy - Fuldy na vánoční trh. Poslední dva roky jsem pak dělal strážného tenisových kurtů na Štvanici u Kodeše, který mě tam vzal jako vrátného a hlídače. Napsal jsem díky tomu knížku Ostrov Štvanice.
Co se dalo dělat, nějak jsme žít museli. Nerad o tom mluvím. Abych říkal, že jsem byl zavřený na osmačtyřicet hodin, měl doma prohlídky a chodil na výslechy? Co je to proti tomu, co tady lidi udělali a jak se chovali.

Cenu Jaroslava Seiferta jste poprvé dostal v roce 1989. Cenu dostávali lidé, kteří tu žili a psali, ale nemohli tu vydávat. Teď už laureáti zase vydávat smějí.
Samozřejmě, že je to nesmírný rozdíl. Můžeme nyní na leccos nadávat – a sem tam máme dost důvodů – třeba na to, že politika je taková, jaká je. To je velmi znervózňující. Vedle toho je ale obrovské, co se tady stalo. Mnozí jsme si mysleli, že se už toho nedožijeme. Vždyť to je všechno zázrak. Takže pokaždé mi přijde na mysl vděk, že jsem se toho dožil, a že je to tak, jak je.

Nyní už nikdo nemá problém, že by něco nemohl. Nastoupila tu kapitalistická podoba všeho, což znamená, že není lehké uplatnění. Trh je například zaplavený nesmírnou spoustou škvárů, spoustou módy a kšeftu.

Není jednoduché, aby se přitom uživila třeba taky poezie. Nevěřím ale na hlasy, které říkají, že už se nad ní pomaloučku smráká a že s ní bude konec.
Všichni se za něčím ženou. Všichni mají strašlivý hlad a jsou lační po tom, aby něco chytli a vyrovnali se druhému. Aby v trysku, který panuje, popadli, co můžou.

Myslím si, že to všechno je ke štěstí málo. Až bude – a jestli to tak bude –- mít velká část lidí, na co si vzpomene, – i když nemůžeme takhle moc básnit do budoucna – až nasytí svůj hlad, bude tady zase hlad po něčem jiném. Protože štěstí není jen, že si řeknu – dosáhnu toho a toho a budu šťastný. To je legrační.

Krásné ruské dívky, které si braly bohatá knížata, měly všechno a byly vyděšené z blahobytu a z nádhery. Ale pak začaly být smutné, chodily po zahradách, tesknily a plakaly a nikdo nevěděl, co jim je. Padala na ně deprese, neuróza. Poprvé se zjevila budoucí moderní nemoc lidí.
Někde je totiž hlad, který se nedá přesně vypočítat, nedá se jen tak zaplnit a nasytit. Takže si myslím, že sféra umění i poezie je pořád otevřená a stále má šanci.

Letos jste dostal Cenu Jaroslava Seiferta za knížku Nesmír. Vnímáte ji jako vrchol tvorby?
Na tohle neumím moc odpovídat. Samozřejmě, že vždycky je pro mě nejdůležitější poslední kniha, protože tou jsem plný a tou ještě nějak pořád žiji. Doznívá ve mně. Svou tvorbu si nesmí člověk představovat jako nějaké velké pohoří. Spíš si musí představovat, že znovu dělá a znovu začíná. Žít z toho, že se vám něco podařilo, a věřit na to, tak k psaní nemůžete dál sedat. To popíráte sama sebe, že chcete ještě něco jiného, svého, ze sebe. Kniha Nesmír je teď pro mě logicky nejbližší kniha, protože je zatím moje poslední.

Co vyjadřuje slovo Nesmír?
Pro mě jsou tam obsažené dvě věci. Jednak nesmírnost života, nádhera žití, i když samozřejmě je často těžká a krutá. Vedle toho pak jistá nesmiřitelnost s osudem, který je daný. To znamená, že všichni se ptáme, co tu děláme, jaké tu máme místo, proč tu jsme. A nikdo na to ještě nedokázal odpovědět a asi nedokáže. Něco z toho je obsaženo v touze nesmířit se s osudem, že to skončí a prchne.

Ve svých letech už mám právo říct, že se nechci smířit. Nesmír je tak trošku dvousečný, protože má oba významy.

Názvy knížek dosazujete až na konec, nebo v průběhu psaní? Věděl jste od začátku, že píšete Nesmír?
Ne, to přišlo až v určité chvíli, kdy jsem se dostal k básničce, kterou jsem napsal a nazval Nesmír. U mě je to tak, že se snažím během doby, co knížku připravuji, k názvu dobojovat nebo si ho za každou cenu najít.

Název knihy naznačuje, jak by asi mohla vypadat. Mám s tím dost trápení, protože věřím na to, že název je jakési malinké zaklínadlo knihy. Snažím se, aby v názvu bylo vyjádřeno jádro toho, co uvnitř je.

S tím se dost trápím, protože vnitřně dost toužím po tom, aby se podařilo najít slovo, dvě nebo tři. Fantastický název knihy je Kohout plaší smrt od Františka Halase.
Název vzniká pomalu. Někdy taky až na konec, když to pořád nejde, názvů je třeba pět nebo sedm, ale pořád se vám žádné nezdá.

Básně píšete šedesát let. Je každá doba dobrá pro psaní poezie?
Abych tak řekl – nevyberete si. Myslím, že spíš záleží, jak je poezie přijímána. Na psaní je pořád stejné, že se snažíte říct sebe a svoje, to znamená to, co žijete se společností.

Neumím psát, že bych si něco ze vzduchu vymýšlel. Mám reál, o který se musím opírat a z něj všechno dělám. Vybrat si dobu jde proto jen těžko. Když se nesmělo psát, říkal jsem si: Ne, já s nimi vůbec nic mít nebudu, za žádnou cenu s nimi nepovedu žádný dialog. Ale pak jsem to nevydržel a zkusil to.
Takže jak jsem řekl – dobu pro psaní si moc nevyberete.

Básník Karel Šiktanc se narodil 10. července 1928 v Hřebči u Kladna.
Odešel ze studií na pedagogické fakultě a stal se redaktorem. Pracoval ve vydavatelství Mladá fronta nebo v Čs. rozhlase. Publikoval např. v časopise Květen, překládal ruskou poezii.
Po roce 1968 kvůli svým postojům nemohl publikovat. Vystřídal několik zaměstnání, vydával v samizdatech. Je autorem desítek knih, např. Tobě, životě (1951), Heinovské noci (1960), Adam a Eva (1968), Mariášky (1970), Český orloj (1974), Srdce svého nejez (1981), Utopenejch voči (1991), O dobré a o zlé moci (2000), Spadl buben do kedluben (2005), Nesmír (2010). V roce 1989 získal Cenu Jaroslava Seiferta za sbírku Srdce svého nejez, letos za knihu Nesmír. Za sbírku Šarlat získal Státní cenu za literaturu, sbírka Zimoviště získala cenu Magnesia Litera. Loni získal medaili Za zásluhy. Žije v Praze.