Znáte jejich hlasy z rozhlasu, ale možná byste je na ulici nepoznali. Jak vypadají ti, kteří k vám dennodenně promlouvají nebo pro vás připravují vysílání?

Dnes se vám představuje Václav Malina, redaktor Českého rozhlasu České Budějovice.

Buchty pro Svěráka
K rozhlasové novinařině jsem se dostal v roce 1995, kdy se mě kamarád Pepa Pojsl zeptal, jestli bych nechtěl zkusit práci jihočeského zpravodaje Frekvence 1. Opravdu jsem to tenkrát vzal jen na zkoušku… Nakonec jsem pro tohle rádio externě pracoval až do roku 2004, kdy jsem přestoupil do Českého rozhlasu České Budějovice.

A proč „frekvenční“ pseudonym Jahoda, který jsem tehdy měl? Bylo zřejmé, že moji vedlejší rozhlasovou aktivitu budou hůře rozdýchávat někteří šéfové v novinách, kde jsem tehdy pracoval. Z navrhovaných pseudonymů nakonec zvítězil jiný lesní plod na šest písmen. Jak se říká – chytrému napověz, hloupého trkni – a tuhle ilegalitu nebylo těžké rozklíčovat.

Novinářské zkušenosti jsem začal nabírat po změnách v roce 1989. Při úřednickém povolání jsem dopisoval do Listů Prachaticka, odkud přišla první nabídka stát se redaktorem.

Můj úplně první článek otiskl předchůdce tohoto deníku zvaný ještě po sametové revoluci nějaký čas Hraničář. Od bratrance jsem si vypůjčil kazetový magnetofon, rozměry odpovídající době, a po představení v prachatickém divadle vyzpovídal pány Svěráka a Smoljaka.

Docela jsem je v šatně pobavil hledáním zásuvky a navíc potěšil buchtami od mámy, která jim je jako obdivovatelka cimrmanovského humoru poslala.
Jako redaktor Českého rozhlasu působím především na Prachaticku, ale občas mě řemeslo zavede také do sousedních regionů. Natáčením v terénu vše teprve začíná, je to základ pro reportáž, rozhovor nebo zprávy.

Jsem raději, když jsou z rozhlasových přijímačů slyšet respondenti, se kterými hovořím. Nemusí být za každou zprávou ve zpravodajství uvedeno, který redaktor ji pořídil. Posluchače přece zajímá, co řekl k důležité záležitosti kupříkladu starosta, jak reagovali oponenti nebo lidé, kterých se to týká.
Volný čas věnuji teď asi nejvíc objevování maličkostí, na které jsem kvůli novinařině jaksi pozapomněl.

Aktuálně od květů ovocných stromů v zahradě po švitoření vlaštoviček. Takovou duševní sebehygienu prostě potřebujete k tomu, abyste druhý den mohli v mediálním světě, ve kterém žijeme, přinášet zprávy a reportáže o tom, co se kde povedlo, co dokázali v malé vesničce v Pošumaví nebo jak šikovné lidi v našem kraji máme.

Zůstat sám sebou
Jistě, i průšvihy k životu patří a novinařina je také o poukazování na nešvary. Ovšem neměla by být programově zaměřena na tragédie, skandály a rádoby senzace.

Jsem rád, že jsem našel uplatnění v Českém rozhlase České Budějovice, i proto, že posluchači našemu týmu pomáhají naplňovat heslo Rádio Vašeho, tedy našeho, kraje a zůstávají s námi na jihočeské vlně. Každé ráno se těším na setkání s těmi, které uvidím poprvé, i na natáčení s lidmi, které už nějaký ten pátek znám.

Jen jim jemně připomenu, aby ve vyjadřování nehledali nějaké vzory, zůstali sami sebou a že případnou trému z rozhlasového mikrofonu spolu určitě překonáme.

Mimochodem, nevěřili byste, kolikrát někteří lidé dokážou za minutu říct například slovo „vlastně“. Střih takového povídání v počítači do poslouchatelné podoby sice působí časovou prodlevu, ale je to příjemnější práce, než vybírat z pětiminutového vyjádření dvě věty, které jsou opravdu o něčem.